Den dvacátý třetí - pořádná welcoming party

Po práci, kde jsme hráli mimo jiné pexeso, z kterého byli děti neskutečně nadšené, jsem šel na welcoming party pro nově příchozí praktikanty. Vešel jsem do komplexu restauračních zařízení. Kouknul jsem na náš tradiční stůl a chvíli jsem zíral. Z celého stolu osazeného 20 osobami jsem poznal jednu. Jsem tu správně?

Jsem. Kouknu vedle, už mě vítají AIESECáři, se kterými se už nějaký ten pátek znám. Tak tohle je těch našich 21 nových praktikantů. Po chvíli mě vítá i jedna z nich. „Ahoj, Nikola, že jo? Já jsem Lucka,“ překvapí mě češtinou sympatická holka. No jo, vždyť to je Lucka z vedlejší pobočky AIESEC při ČZU. Tak s ní nadšeně sdílím mé dojmy a zážitky, dokud nezačne oficiální program a všichni stážisté se nám nepředstaví. Takže, máme tu Británii, Holandsko, Finsko, Francii, Švýcarsko, Česko, Turecko, Spojené Arabské Emiráty, Čínu, Japonsko, USA… No vlastně skoro celý svět. Tolik bule na jednom místě jsem tady ještě neviděl, ani když to vezmu kolik jsem jich viděl celkově v Indonésii.

Když se pak rozcházíme, říkám, že můžu jít pěšky, že nepotřebuju nikam hodit. Ciumbuluit, kde bydlím, je sice pěšky skoro hodinu, ale já už jsem si zvyknul takhle každý večer chodit, protože po deváté už tam žádný angkot nejezdí. Reakce kolegů mě ale překvapí. "To myslíš vážně? A to se nebojíš?" - "Ne, vždyť tam chodím každý den takhle" - "Panebože, vždyť to není bezpečné! Byla tady v Bandungu spousta případů, kdy motorkáři s meči sekali v noci při různých příležitostech hlavy potulujícím se chodcům. Řádí tu motorkářské gangy, fakt to není bezpečné!"

Dobré vědět, po týdnu co takhle každý den chodím kolem půlnoci pěšky domů, hodinu v kuse..

Den dvacátý třetí - není citron jako meloun

Když jsem rozchodil přestěhování, došly mi některé drobnosti. Tak třeba že museli uklízet všechen ten bordel, co jsem tam nechal. Vzpomněl jsem si na chlebíček. Orie mě ujistil, že to uklidili, což mě kupodivu ani trochu neuklidnilo. Pro jistotu jsem Oriemu řekl ještě o ucpaném záchodu, nacož mi odvětil, že na to pošle jejich chlapíka a problém je vyřešen. No proč ne.

Odpoledne se mi stala taková drobná příhodička, nevím, nakolik mám špatnou výslovnost, ale melon a lemon jsou dvě odlišné věci, a když si objednám melounový džus, tak mě ledový citronový čaj přeci jen zaskočí.

Den dvacátý druhý - stěhujeme tě

Jak často se vám podaří vytvořit utopené náklady? Mě se to včera podařilo způsobem takřka bravurním. Koupil jsem si dva sladké chlebíčky a hodil jsem je na stůl, což by nebylo nijak zajímavé, pokud bych nebyl v Indonésii. Jeden z chlebíčků totiž nebyl hermeticky uzavřený, ale jenom tak zalepený lepicí páskou. No a nevím, nakolik jsem vám povídal o všudypřítomnosti mravenců…
Scéna 2, ráno druhého dne.

A tak si dám snídani. Moc se na chlebíček s pudingem těším. Přiblížím se a…kleju. Mravenci vytvořili čtyřproudovou dálnici z města Okno do metropole Chlebíček, kde v současné chvíli žije milion mravenců. Blbá škvíra v obalu…nenapadlo mě nic lepšího než chleba hodit do umyvadla a to napustit vodou s tím, že řešení mě napadne za chvíli. No nakonec jsem za lepší řešení pokládal vhození dané metropole, nyní sužované povodněmi, do nádoby tradiční nádoby s vodou na „sprchování se“. Další řešení mě snad napadne přes den.

Večer mi na meetingu zvoní mobil. Zvednu ho, tady se to může. Volá mi Orie s informací, že se náhle dostavil kluk, který zaplatil za pokoj, který já obývám, a tak mě teď stěhují zpět k Oriemu do pokoje a večer až přijdu, tak mám jít přímo k Oriemu. I to se stává, chudák úklidová četa, bordel v mém pokoji bývá poněkud grandiózního charakteru..

Den dvacátý první - rodinné setkání

Dnes večer se koná velkolepá akce (aspoň tak to z přístupu ostatních vnímám). Jde o neoficiální event zvaný family gathering, kdy se sejde celá pobočka se svými členy, ať už současnými nebo bývalými. Můj problém spočíval v tom, že jsem potřeboval sehnat náležitý dress code – v tomto případě fotbalový dres. No řeknu vám, docela náročná práce. Tři hodiny nakupování v obchoďáku a nákupní ulici kolem, a já mám špatně se doplňující kraťasy a tričko s Portugalskem, a aby toho nebylo málo tak navíc asi za tři stovky. Jednorázové oblečení by mě teda mohlo stát míň, zvlášť tady.

Pro ty, které napadlo, že jsem si dres mohl půjčit. Fajn nápad, ale pro vyjasnění, v místních velikostech mi nejvíce sedí XXL. Prostě jsem statisticky trošku dost mimo Indonéský průměr i medián.

Jen pro představu, tak třeba při zkoušení v prodejně mimo obchoďák jsem měl problém nejen s tím, že při zavírání dveří kousek ode mě spadl obrovský šváb, ale zejména s prostorem pro převlíkání, který byl tak poloviční, než běžná kabinka v obchoďáku.

Přátelé, kteří mě celou dobu doprovázeli, mě i hodí na místo srazu. Cesta trvá více než hodinu, opravují tady silnici, jak už jsem zmiňoval, a navíc je sobota, takže zácpy vidíte ještě častěji. Dozvídám se, že před chvílí se událo zemětřesení. Ne nějak extrémně velké, 6,2 stupně tady je malé zemětřesení, ale teda v Čechách bychom se z toho asi po… Já bohužel/bohudík nic necítil, protože jsme jeli (berte jako oficiální termín pro výsledek v dlouhém období) autem.
Při vstupu na family gathering jsem zaplatil stovku za all you can eat. Tak hurá na to. Pozdravím se s přáteli a utíkám jíst. Namíchám si takové výborné masíčko s rýží. Vzhledem k tomu, že jsem dorazil později, moc už ani z čeho vybírat není. Když si chci naložit znovu, jídlo už není. Ne že bych miloval zkratky, ale LOL. Za malou porcičku jídla vypláznout stovku – v Indonésii – to se jen tak nevidí. No nevadí, aspoň se vidím s lidma, které znám. Program spočívá v poznávacích hrách, chvíli tance a potom povídání si a fotbal (na který nemůže žádný Indonésan chybět.

O půl dvanácté nás vyhodili ven, a tak se pár statečných přesunulo do oblíbené restaurace nacházející se o 50 metrů dále. Tentokrát jsme opět hráli hru I have never ever. Pro pochopení principu, jede se do kolečka a člověk třeba řekne „Nikdy jsem nejezdil autem po levé straně krajnice.“. Všichni, kdo tak učinili, si odečítají body (prsty) – kdo přijde o všech deset bodů, končí a dostává úkol. Prohrál jsem já (nějak byli Indonésani v převaze a tvrzení typu nikdy jsem nebyl v Německu mě opravdu ničily. Přesto spolu se mnou skončil i kamarád Yoga (místní AIESECář s dobrým vkusem pro hard rock a metal, což se tady příliš nevidí). A tak, než jsem vyrazil domů, museli jsme zajít k vedlejšímu stolu, oba naráz, a indonésky a medovým hláskem se zeptat pánů za stolem: „Můžeme si přisednout?“. Úkol jsme zvládli, spíš mě pobavilo, že kluci vůbec neprotestovali, naopak vypadali zklamaně, když jsme jim vysvětlili, že to je jen hra.

Den devatenáctý - hledá se pohlednice

Koukám na chlapce, kteří hrají fotbal. Docela jim to jde. Po hodině, co píšu mé zápisky, přichází cvalík a ptá se mě, jak se jmenuju. Říkám, že jsem Nikola on se mi taky představuje. Za moment přichází další, aby mi koukali do monitoru. Tak to ne, pánové, nenechám se rozptylovat. Odcházím jen tak na zkušenou někam. Po kilometru chůze narážím na Dago Plaza. Výborně, obchodní centrum, tady by mohli určitě mít nějaké pohlednice.

Po čtyřech projitých patrech už tak optimisticky nevypadám. Tohle je skutečně zajímavé obchodní centrum. Na každém patře v průměru tři obchody (nekecám) a kolem čtvrté odpoledne větší počet obsluhy než návštěvníků. Tak to by mě zajímalo z čeho to provozují. Že by tady měli dotace jako na benzín?
Připojuju se na net ( k mému překvapení funguje) a ptám se přátel, kteří jsou online, kde by se daly koupit pohlednice. Tak prý v Gramedii v Bandfung Indah Plaza. Prý se tam dostanu angkotem, je to strašně daleko.

A tak jdu deset minut pěšky, až dosáhnu toho strašně dalekého místa. Velké obchodní centrum mě tady nepřekvapí. Po půl hodině zklamaně opouštím i obchodní centrum s více než sto obchody. Ani tady nenarážím na pohlednice. Nicméně naproti centra nacházím obrovský palác knih Gramedia. Tady by to mělo být. Mám už jenom pár minut, abych nepřišel pozdě na setkání pobočky AIESEC. Bohužel, ani zde se pohlednice nenacházejí, přestože tu mají snad všechno ostatní. Pohlednice prostě nejsou, nebyly a nebudou. Co naplat. Hlavně, že tady na každém rohu koupíte mapu jakéhokoli velkého města na jávě. No jednoduše mi tu chybí nějaké racionální uvažování o trhu, tady všichni prodávají to samé, kdo to všechno kupuje nepochopím.

A tak se po půl dni neúspěšného hledání pohlednice rychle přesouvám – opět naprosto iracionálně pěšky – do restaurace, ve které se koná setkání pobočky. Nervózně přicházím deset minut později. Prostě mě nepředěláte, já si furt budu myslet, že jdu pozdě. Jen pro vyjasnění, začínáme o dvě hodiny později.

Den osmnáctý - Ucpaný záchod

Dneska se už musím dát dohromady. Mám lék, jsem v klidu, spánek dostatečný. Nakonec ale řeším poněkud netradiční záležitost. Jak mi Orie říkalm že lidně vyhazuje použitý toaleťák do záchodu a že to nevadí, tak to vypadá, že se to nedá aplikovat na každý záchod evropského stylu, nebo prostě jenom pužívám nadměrné množství toaleťáku. Jednoduše jsem ucpal záchod.

Ptám se Orieho na zvon. Nemají. Večer kupujeme v supermarketu krtka. Sypu ho čtyřikrát, nepomáhá. No aspoň na malou tady chodit můžu. Služby typu hovnocuc tady nevedou, ale u Orieho v rodině mají chlapíka na všechno, a tak asi nebudu muset nic řešit, jenom počkat, až se chlapík dostaví. Chudák pán. Řeknu vám, že být popelářem v Evropě je proti některým činnostem tady velice čistotné povolání. Tak třeba se vůbec nedotýkáte odpadků, a když, tak ne holýma rukama. A to neplatí jen o odpadcích…

Den sedmnáctý - první warung

Jak jsem vám líčil včerejší nadšení s nákupu léku proti kašli, tak dneska už tak nadšený nejsem. Sirup, který mám, je sice proti kašli, ale proti vlhkému, ne suchému, což je opačná indikační skupina, než bych popravdě potřeboval. To se stane. A tak si dělám výšlap k supermarketu ještě jednou (bydlím v takovém dolíku, a když se můžete kašlem roztrhat, i převýšení padesát metrů vás vyčerpá, zvlášť v tomhle vlhkém podnebí). Kupuju ten samý lék, v jiné barvě. Neproduktivní kašel, to bude ono.

Večer se s vypětím všech sil odhodlávám absolvovat desetimetrovou cestu k Oriemu, abych se navečeřel. Jeho maminka se mi snaží něco říct, bohužel naše jazykové znalosti se v ekvivalentních rovinách nepotkávají, nicméně chápu její naznačení, že si nemám brát večeři z jejich teplého (sporný termín, ale chci říci, že nejde o bagety, ale vařené/smažené jídlo) bufetu, nýbrž že mám vyzkoušet pojízdný vozík, tzv. warung, který stál před bufetem. Provozovatel také angličtinu určitě nestudoval, naštěstí chápe mé posunky a slova ya a tidak (indonésky ano a ne), a tak si nakonec odnáším polévku, ve které plavou jakési šedé koule, nudle, není tam čili ani jiné čili, je tam jakási zelenina, a to je snad všechno. Tak snad to bude hygienické, modlím se, protože jsem jídlo z pojízdného stánku ještě neměl, a pouštím se do jídla. Kdo si představil Polívku s játrovými knedlíčky, nebyl by daleko od pravdy, polívka skutečně takto chutnala. Akorát ty koule byly skoro velikosti vajíčka a byly nokovitého charakteru (pro přesnou definici si pusťte pelíšky, každopádně byly oslizlé. Tak to by mě zajímalo, jestli to tu dovezli Holanďani, nebo to Holanďani dovezli k nám, a nebo to prostě tak náhodně vypadá a chutná velice podobně.