Po práci, kde jsme hráli mimo jiné pexeso, z kterého byli děti neskutečně nadšené, jsem šel na welcoming party pro nově příchozí praktikanty. Vešel jsem do komplexu restauračních zařízení. Kouknul jsem na náš tradiční stůl a chvíli jsem zíral. Z celého stolu osazeného 20 osobami jsem poznal jednu. Jsem tu správně?
Jsem. Kouknu vedle, už mě vítají AIESECáři, se kterými se už nějaký ten pátek znám. Tak tohle je těch našich 21 nových praktikantů. Po chvíli mě vítá i jedna z nich. „Ahoj, Nikola, že jo? Já jsem Lucka,“ překvapí mě češtinou sympatická holka. No jo, vždyť to je Lucka z vedlejší pobočky AIESEC při ČZU. Tak s ní nadšeně sdílím mé dojmy a zážitky, dokud nezačne oficiální program a všichni stážisté se nám nepředstaví. Takže, máme tu Británii, Holandsko, Finsko, Francii, Švýcarsko, Česko, Turecko, Spojené Arabské Emiráty, Čínu, Japonsko, USA… No vlastně skoro celý svět. Tolik bule na jednom místě jsem tady ještě neviděl, ani když to vezmu kolik jsem jich viděl celkově v Indonésii.
Když se pak rozcházíme, říkám, že můžu jít pěšky, že nepotřebuju nikam hodit. Ciumbuluit, kde bydlím, je sice pěšky skoro hodinu, ale já už jsem si zvyknul takhle každý večer chodit, protože po deváté už tam žádný angkot nejezdí. Reakce kolegů mě ale překvapí. "To myslíš vážně? A to se nebojíš?" - "Ne, vždyť tam chodím každý den takhle" - "Panebože, vždyť to není bezpečné! Byla tady v Bandungu spousta případů, kdy motorkáři s meči sekali v noci při různých příležitostech hlavy potulujícím se chodcům. Řádí tu motorkářské gangy, fakt to není bezpečné!"
Dobré vědět, po týdnu co takhle každý den chodím kolem půlnoci pěšky domů, hodinu v kuse..
pondělí 9. srpna 2010
Den dvacátý třetí - není citron jako meloun
Když jsem rozchodil přestěhování, došly mi některé drobnosti. Tak třeba že museli uklízet všechen ten bordel, co jsem tam nechal. Vzpomněl jsem si na chlebíček. Orie mě ujistil, že to uklidili, což mě kupodivu ani trochu neuklidnilo. Pro jistotu jsem Oriemu řekl ještě o ucpaném záchodu, nacož mi odvětil, že na to pošle jejich chlapíka a problém je vyřešen. No proč ne.
Odpoledne se mi stala taková drobná příhodička, nevím, nakolik mám špatnou výslovnost, ale melon a lemon jsou dvě odlišné věci, a když si objednám melounový džus, tak mě ledový citronový čaj přeci jen zaskočí.
Odpoledne se mi stala taková drobná příhodička, nevím, nakolik mám špatnou výslovnost, ale melon a lemon jsou dvě odlišné věci, a když si objednám melounový džus, tak mě ledový citronový čaj přeci jen zaskočí.
Den dvacátý druhý - stěhujeme tě
Jak často se vám podaří vytvořit utopené náklady? Mě se to včera podařilo způsobem takřka bravurním. Koupil jsem si dva sladké chlebíčky a hodil jsem je na stůl, což by nebylo nijak zajímavé, pokud bych nebyl v Indonésii. Jeden z chlebíčků totiž nebyl hermeticky uzavřený, ale jenom tak zalepený lepicí páskou. No a nevím, nakolik jsem vám povídal o všudypřítomnosti mravenců…
Scéna 2, ráno druhého dne.
A tak si dám snídani. Moc se na chlebíček s pudingem těším. Přiblížím se a…kleju. Mravenci vytvořili čtyřproudovou dálnici z města Okno do metropole Chlebíček, kde v současné chvíli žije milion mravenců. Blbá škvíra v obalu…nenapadlo mě nic lepšího než chleba hodit do umyvadla a to napustit vodou s tím, že řešení mě napadne za chvíli. No nakonec jsem za lepší řešení pokládal vhození dané metropole, nyní sužované povodněmi, do nádoby tradiční nádoby s vodou na „sprchování se“. Další řešení mě snad napadne přes den.
Večer mi na meetingu zvoní mobil. Zvednu ho, tady se to může. Volá mi Orie s informací, že se náhle dostavil kluk, který zaplatil za pokoj, který já obývám, a tak mě teď stěhují zpět k Oriemu do pokoje a večer až přijdu, tak mám jít přímo k Oriemu. I to se stává, chudák úklidová četa, bordel v mém pokoji bývá poněkud grandiózního charakteru..
Scéna 2, ráno druhého dne.
A tak si dám snídani. Moc se na chlebíček s pudingem těším. Přiblížím se a…kleju. Mravenci vytvořili čtyřproudovou dálnici z města Okno do metropole Chlebíček, kde v současné chvíli žije milion mravenců. Blbá škvíra v obalu…nenapadlo mě nic lepšího než chleba hodit do umyvadla a to napustit vodou s tím, že řešení mě napadne za chvíli. No nakonec jsem za lepší řešení pokládal vhození dané metropole, nyní sužované povodněmi, do nádoby tradiční nádoby s vodou na „sprchování se“. Další řešení mě snad napadne přes den.
Večer mi na meetingu zvoní mobil. Zvednu ho, tady se to může. Volá mi Orie s informací, že se náhle dostavil kluk, který zaplatil za pokoj, který já obývám, a tak mě teď stěhují zpět k Oriemu do pokoje a večer až přijdu, tak mám jít přímo k Oriemu. I to se stává, chudák úklidová četa, bordel v mém pokoji bývá poněkud grandiózního charakteru..
neděle 18. července 2010
Den dvacátý první - rodinné setkání
Dnes večer se koná velkolepá akce (aspoň tak to z přístupu ostatních vnímám). Jde o neoficiální event zvaný family gathering, kdy se sejde celá pobočka se svými členy, ať už současnými nebo bývalými. Můj problém spočíval v tom, že jsem potřeboval sehnat náležitý dress code – v tomto případě fotbalový dres. No řeknu vám, docela náročná práce. Tři hodiny nakupování v obchoďáku a nákupní ulici kolem, a já mám špatně se doplňující kraťasy a tričko s Portugalskem, a aby toho nebylo málo tak navíc asi za tři stovky. Jednorázové oblečení by mě teda mohlo stát míň, zvlášť tady.
Pro ty, které napadlo, že jsem si dres mohl půjčit. Fajn nápad, ale pro vyjasnění, v místních velikostech mi nejvíce sedí XXL. Prostě jsem statisticky trošku dost mimo Indonéský průměr i medián.
Jen pro představu, tak třeba při zkoušení v prodejně mimo obchoďák jsem měl problém nejen s tím, že při zavírání dveří kousek ode mě spadl obrovský šváb, ale zejména s prostorem pro převlíkání, který byl tak poloviční, než běžná kabinka v obchoďáku.
Přátelé, kteří mě celou dobu doprovázeli, mě i hodí na místo srazu. Cesta trvá více než hodinu, opravují tady silnici, jak už jsem zmiňoval, a navíc je sobota, takže zácpy vidíte ještě častěji. Dozvídám se, že před chvílí se událo zemětřesení. Ne nějak extrémně velké, 6,2 stupně tady je malé zemětřesení, ale teda v Čechách bychom se z toho asi po… Já bohužel/bohudík nic necítil, protože jsme jeli (berte jako oficiální termín pro výsledek v dlouhém období) autem.
Při vstupu na family gathering jsem zaplatil stovku za all you can eat. Tak hurá na to. Pozdravím se s přáteli a utíkám jíst. Namíchám si takové výborné masíčko s rýží. Vzhledem k tomu, že jsem dorazil později, moc už ani z čeho vybírat není. Když si chci naložit znovu, jídlo už není. Ne že bych miloval zkratky, ale LOL. Za malou porcičku jídla vypláznout stovku – v Indonésii – to se jen tak nevidí. No nevadí, aspoň se vidím s lidma, které znám. Program spočívá v poznávacích hrách, chvíli tance a potom povídání si a fotbal (na který nemůže žádný Indonésan chybět.
O půl dvanácté nás vyhodili ven, a tak se pár statečných přesunulo do oblíbené restaurace nacházející se o 50 metrů dále. Tentokrát jsme opět hráli hru I have never ever. Pro pochopení principu, jede se do kolečka a člověk třeba řekne „Nikdy jsem nejezdil autem po levé straně krajnice.“. Všichni, kdo tak učinili, si odečítají body (prsty) – kdo přijde o všech deset bodů, končí a dostává úkol. Prohrál jsem já (nějak byli Indonésani v převaze a tvrzení typu nikdy jsem nebyl v Německu mě opravdu ničily. Přesto spolu se mnou skončil i kamarád Yoga (místní AIESECář s dobrým vkusem pro hard rock a metal, což se tady příliš nevidí). A tak, než jsem vyrazil domů, museli jsme zajít k vedlejšímu stolu, oba naráz, a indonésky a medovým hláskem se zeptat pánů za stolem: „Můžeme si přisednout?“. Úkol jsme zvládli, spíš mě pobavilo, že kluci vůbec neprotestovali, naopak vypadali zklamaně, když jsme jim vysvětlili, že to je jen hra.
Pro ty, které napadlo, že jsem si dres mohl půjčit. Fajn nápad, ale pro vyjasnění, v místních velikostech mi nejvíce sedí XXL. Prostě jsem statisticky trošku dost mimo Indonéský průměr i medián.
Jen pro představu, tak třeba při zkoušení v prodejně mimo obchoďák jsem měl problém nejen s tím, že při zavírání dveří kousek ode mě spadl obrovský šváb, ale zejména s prostorem pro převlíkání, který byl tak poloviční, než běžná kabinka v obchoďáku.
Přátelé, kteří mě celou dobu doprovázeli, mě i hodí na místo srazu. Cesta trvá více než hodinu, opravují tady silnici, jak už jsem zmiňoval, a navíc je sobota, takže zácpy vidíte ještě častěji. Dozvídám se, že před chvílí se událo zemětřesení. Ne nějak extrémně velké, 6,2 stupně tady je malé zemětřesení, ale teda v Čechách bychom se z toho asi po… Já bohužel/bohudík nic necítil, protože jsme jeli (berte jako oficiální termín pro výsledek v dlouhém období) autem.
Při vstupu na family gathering jsem zaplatil stovku za all you can eat. Tak hurá na to. Pozdravím se s přáteli a utíkám jíst. Namíchám si takové výborné masíčko s rýží. Vzhledem k tomu, že jsem dorazil později, moc už ani z čeho vybírat není. Když si chci naložit znovu, jídlo už není. Ne že bych miloval zkratky, ale LOL. Za malou porcičku jídla vypláznout stovku – v Indonésii – to se jen tak nevidí. No nevadí, aspoň se vidím s lidma, které znám. Program spočívá v poznávacích hrách, chvíli tance a potom povídání si a fotbal (na který nemůže žádný Indonésan chybět.
O půl dvanácté nás vyhodili ven, a tak se pár statečných přesunulo do oblíbené restaurace nacházející se o 50 metrů dále. Tentokrát jsme opět hráli hru I have never ever. Pro pochopení principu, jede se do kolečka a člověk třeba řekne „Nikdy jsem nejezdil autem po levé straně krajnice.“. Všichni, kdo tak učinili, si odečítají body (prsty) – kdo přijde o všech deset bodů, končí a dostává úkol. Prohrál jsem já (nějak byli Indonésani v převaze a tvrzení typu nikdy jsem nebyl v Německu mě opravdu ničily. Přesto spolu se mnou skončil i kamarád Yoga (místní AIESECář s dobrým vkusem pro hard rock a metal, což se tady příliš nevidí). A tak, než jsem vyrazil domů, museli jsme zajít k vedlejšímu stolu, oba naráz, a indonésky a medovým hláskem se zeptat pánů za stolem: „Můžeme si přisednout?“. Úkol jsme zvládli, spíš mě pobavilo, že kluci vůbec neprotestovali, naopak vypadali zklamaně, když jsme jim vysvětlili, že to je jen hra.
čtvrtek 15. července 2010
Den devatenáctý - hledá se pohlednice
Koukám na chlapce, kteří hrají fotbal. Docela jim to jde. Po hodině, co píšu mé zápisky, přichází cvalík a ptá se mě, jak se jmenuju. Říkám, že jsem Nikola on se mi taky představuje. Za moment přichází další, aby mi koukali do monitoru. Tak to ne, pánové, nenechám se rozptylovat. Odcházím jen tak na zkušenou někam. Po kilometru chůze narážím na Dago Plaza. Výborně, obchodní centrum, tady by mohli určitě mít nějaké pohlednice.
Po čtyřech projitých patrech už tak optimisticky nevypadám. Tohle je skutečně zajímavé obchodní centrum. Na každém patře v průměru tři obchody (nekecám) a kolem čtvrté odpoledne větší počet obsluhy než návštěvníků. Tak to by mě zajímalo z čeho to provozují. Že by tady měli dotace jako na benzín?
Připojuju se na net ( k mému překvapení funguje) a ptám se přátel, kteří jsou online, kde by se daly koupit pohlednice. Tak prý v Gramedii v Bandfung Indah Plaza. Prý se tam dostanu angkotem, je to strašně daleko.
A tak jdu deset minut pěšky, až dosáhnu toho strašně dalekého místa. Velké obchodní centrum mě tady nepřekvapí. Po půl hodině zklamaně opouštím i obchodní centrum s více než sto obchody. Ani tady nenarážím na pohlednice. Nicméně naproti centra nacházím obrovský palác knih Gramedia. Tady by to mělo být. Mám už jenom pár minut, abych nepřišel pozdě na setkání pobočky AIESEC. Bohužel, ani zde se pohlednice nenacházejí, přestože tu mají snad všechno ostatní. Pohlednice prostě nejsou, nebyly a nebudou. Co naplat. Hlavně, že tady na každém rohu koupíte mapu jakéhokoli velkého města na jávě. No jednoduše mi tu chybí nějaké racionální uvažování o trhu, tady všichni prodávají to samé, kdo to všechno kupuje nepochopím.
A tak se po půl dni neúspěšného hledání pohlednice rychle přesouvám – opět naprosto iracionálně pěšky – do restaurace, ve které se koná setkání pobočky. Nervózně přicházím deset minut později. Prostě mě nepředěláte, já si furt budu myslet, že jdu pozdě. Jen pro vyjasnění, začínáme o dvě hodiny později.
Po čtyřech projitých patrech už tak optimisticky nevypadám. Tohle je skutečně zajímavé obchodní centrum. Na každém patře v průměru tři obchody (nekecám) a kolem čtvrté odpoledne větší počet obsluhy než návštěvníků. Tak to by mě zajímalo z čeho to provozují. Že by tady měli dotace jako na benzín?
Připojuju se na net ( k mému překvapení funguje) a ptám se přátel, kteří jsou online, kde by se daly koupit pohlednice. Tak prý v Gramedii v Bandfung Indah Plaza. Prý se tam dostanu angkotem, je to strašně daleko.
A tak jdu deset minut pěšky, až dosáhnu toho strašně dalekého místa. Velké obchodní centrum mě tady nepřekvapí. Po půl hodině zklamaně opouštím i obchodní centrum s více než sto obchody. Ani tady nenarážím na pohlednice. Nicméně naproti centra nacházím obrovský palác knih Gramedia. Tady by to mělo být. Mám už jenom pár minut, abych nepřišel pozdě na setkání pobočky AIESEC. Bohužel, ani zde se pohlednice nenacházejí, přestože tu mají snad všechno ostatní. Pohlednice prostě nejsou, nebyly a nebudou. Co naplat. Hlavně, že tady na každém rohu koupíte mapu jakéhokoli velkého města na jávě. No jednoduše mi tu chybí nějaké racionální uvažování o trhu, tady všichni prodávají to samé, kdo to všechno kupuje nepochopím.
A tak se po půl dni neúspěšného hledání pohlednice rychle přesouvám – opět naprosto iracionálně pěšky – do restaurace, ve které se koná setkání pobočky. Nervózně přicházím deset minut později. Prostě mě nepředěláte, já si furt budu myslet, že jdu pozdě. Jen pro vyjasnění, začínáme o dvě hodiny později.
úterý 13. července 2010
Den osmnáctý - Ucpaný záchod
Dneska se už musím dát dohromady. Mám lék, jsem v klidu, spánek dostatečný. Nakonec ale řeším poněkud netradiční záležitost. Jak mi Orie říkalm že lidně vyhazuje použitý toaleťák do záchodu a že to nevadí, tak to vypadá, že se to nedá aplikovat na každý záchod evropského stylu, nebo prostě jenom pužívám nadměrné množství toaleťáku. Jednoduše jsem ucpal záchod.
Ptám se Orieho na zvon. Nemají. Večer kupujeme v supermarketu krtka. Sypu ho čtyřikrát, nepomáhá. No aspoň na malou tady chodit můžu. Služby typu hovnocuc tady nevedou, ale u Orieho v rodině mají chlapíka na všechno, a tak asi nebudu muset nic řešit, jenom počkat, až se chlapík dostaví. Chudák pán. Řeknu vám, že být popelářem v Evropě je proti některým činnostem tady velice čistotné povolání. Tak třeba se vůbec nedotýkáte odpadků, a když, tak ne holýma rukama. A to neplatí jen o odpadcích…
Ptám se Orieho na zvon. Nemají. Večer kupujeme v supermarketu krtka. Sypu ho čtyřikrát, nepomáhá. No aspoň na malou tady chodit můžu. Služby typu hovnocuc tady nevedou, ale u Orieho v rodině mají chlapíka na všechno, a tak asi nebudu muset nic řešit, jenom počkat, až se chlapík dostaví. Chudák pán. Řeknu vám, že být popelářem v Evropě je proti některým činnostem tady velice čistotné povolání. Tak třeba se vůbec nedotýkáte odpadků, a když, tak ne holýma rukama. A to neplatí jen o odpadcích…
neděle 11. července 2010
Den sedmnáctý - první warung
Jak jsem vám líčil včerejší nadšení s nákupu léku proti kašli, tak dneska už tak nadšený nejsem. Sirup, který mám, je sice proti kašli, ale proti vlhkému, ne suchému, což je opačná indikační skupina, než bych popravdě potřeboval. To se stane. A tak si dělám výšlap k supermarketu ještě jednou (bydlím v takovém dolíku, a když se můžete kašlem roztrhat, i převýšení padesát metrů vás vyčerpá, zvlášť v tomhle vlhkém podnebí). Kupuju ten samý lék, v jiné barvě. Neproduktivní kašel, to bude ono.
Večer se s vypětím všech sil odhodlávám absolvovat desetimetrovou cestu k Oriemu, abych se navečeřel. Jeho maminka se mi snaží něco říct, bohužel naše jazykové znalosti se v ekvivalentních rovinách nepotkávají, nicméně chápu její naznačení, že si nemám brát večeři z jejich teplého (sporný termín, ale chci říci, že nejde o bagety, ale vařené/smažené jídlo) bufetu, nýbrž že mám vyzkoušet pojízdný vozík, tzv. warung, který stál před bufetem. Provozovatel také angličtinu určitě nestudoval, naštěstí chápe mé posunky a slova ya a tidak (indonésky ano a ne), a tak si nakonec odnáším polévku, ve které plavou jakési šedé koule, nudle, není tam čili ani jiné čili, je tam jakási zelenina, a to je snad všechno. Tak snad to bude hygienické, modlím se, protože jsem jídlo z pojízdného stánku ještě neměl, a pouštím se do jídla. Kdo si představil Polívku s játrovými knedlíčky, nebyl by daleko od pravdy, polívka skutečně takto chutnala. Akorát ty koule byly skoro velikosti vajíčka a byly nokovitého charakteru (pro přesnou definici si pusťte pelíšky, každopádně byly oslizlé. Tak to by mě zajímalo, jestli to tu dovezli Holanďani, nebo to Holanďani dovezli k nám, a nebo to prostě tak náhodně vypadá a chutná velice podobně.
Večer se s vypětím všech sil odhodlávám absolvovat desetimetrovou cestu k Oriemu, abych se navečeřel. Jeho maminka se mi snaží něco říct, bohužel naše jazykové znalosti se v ekvivalentních rovinách nepotkávají, nicméně chápu její naznačení, že si nemám brát večeři z jejich teplého (sporný termín, ale chci říci, že nejde o bagety, ale vařené/smažené jídlo) bufetu, nýbrž že mám vyzkoušet pojízdný vozík, tzv. warung, který stál před bufetem. Provozovatel také angličtinu určitě nestudoval, naštěstí chápe mé posunky a slova ya a tidak (indonésky ano a ne), a tak si nakonec odnáším polévku, ve které plavou jakési šedé koule, nudle, není tam čili ani jiné čili, je tam jakási zelenina, a to je snad všechno. Tak snad to bude hygienické, modlím se, protože jsem jídlo z pojízdného stánku ještě neměl, a pouštím se do jídla. Kdo si představil Polívku s játrovými knedlíčky, nebyl by daleko od pravdy, polívka skutečně takto chutnala. Akorát ty koule byly skoro velikosti vajíčka a byly nokovitého charakteru (pro přesnou definici si pusťte pelíšky, každopádně byly oslizlé. Tak to by mě zajímalo, jestli to tu dovezli Holanďani, nebo to Holanďani dovezli k nám, a nebo to prostě tak náhodně vypadá a chutná velice podobně.
sobota 10. července 2010
Den šestnáctý - kašel
Probouzím se polomrtvý. Možná to bude kašlem, který mi před chvílí začal hmoždit průdušky. Bolest se přesouvá tak rychle, že ji ani nestíhám řešit. Léky proti bolení v krku už mi moc k čemu nebudou, musím sehnat něco proti kašli. Orieho otravovat nebudu, jsem velký chlapec, nuže hurá prozkoumat terén. Než vyrážím, dávám si do google translaturu přeložit lék proti kašli, abych z lékárny neodešel s prázdnou nebo s čímkoli jiným. Nakonec ale stejně neodcházím s lékárny (nejblíž je jen ěnkolik supermarketů a jet angkotem hledat lékárnu se mi fakt nechce, ne v tomhle stavu), nýbrž ze supermarketu s nějakým sirupem proti kašli. Tak jo, doufejme, že to bude fungovat.
Stavuju se jenom na jídlo k Oriemu. Dostávám největší specialitu, což jsou bramborové placičky enak. Kdyby tu přijel evropský turista, asi by se pousmál, ale já už jsem tady nějaký pátek a vím, že potkat už jenom brambor je skoro stejně náročné, jako sehnat tady na převážně muslimské jávě (80%) nějaké to vepřové masíčko. Velice nadšeně vítám toto krátkodobé narušení rýžového jídelníčku.
No a vzhledem k tomu, že píšu o takových drobnostech, asi vás napadne, že jsem tento den nic extra nedělal. Přesně tak.
Stavuju se jenom na jídlo k Oriemu. Dostávám největší specialitu, což jsou bramborové placičky enak. Kdyby tu přijel evropský turista, asi by se pousmál, ale já už jsem tady nějaký pátek a vím, že potkat už jenom brambor je skoro stejně náročné, jako sehnat tady na převážně muslimské jávě (80%) nějaké to vepřové masíčko. Velice nadšeně vítám toto krátkodobé narušení rýžového jídelníčku.
No a vzhledem k tomu, že píšu o takových drobnostech, asi vás napadne, že jsem tento den nic extra nedělal. Přesně tak.
sobota 3. července 2010
Den patnáctý - lazarovo břímě
Tak tohle už je moc. Místo slíbeného dřívějšího odjezdu kolem osmé ráno tady se všema trčím až do šesti večer. Ne, že bych s nimi nebyl rád, ale bojím se, že už jsem stihl několik lidí oslabit mými bacily. A obvykle si nemoc užívám sám v posteli, ale to bychom asi nežili podle hodnoty Enjoying participation. A tak se další den dozvídám, že celkem Asi 7 dalších AIESECářů je nemocných. Slušná bilance.
Večer mě přátelé aspoň berou autem, tak jsem nesmírně šťastný, že nemusím večer trávit v angkotu. Stavujeme se ještě do lékárny, zdvořile odmítám echinaceové kapky, potřeboval bych asi spíš při tak rychlém vývoji nemoci antibiotika. Ale dost už utrpení, jestli si ho chcete užít víc, doporučuju Dostojevského.
Doma jsem po návratu seznal, že by možná bodla teplá sprcha. Zkouším bojler v koupelně, ale nějak to nefičí. Naštěstí dorazil Orieho otec zalepit škvíru, odkud lezou švábi. Tak jsem mu řek, že už to asi není třeba, už jsem žádného dalšího švába nepotkal. A tak jsem ho jen poprosil, zda by mi nezkontroloval bojler. Samozřejmě, jak jsem si myslel, v bombě už nebyl plyn. A tak jsem vzal bombu a jen tak bez kokosu jsme vyrazili kousek pro bombu. V kraťasech, bez helmy, drže se jednou rukou, v druhé bomba, jsem měl pocit, že jestli přežiju tohle, tak už asi všechno. Ale jo, žiju. Dopřál jsem si horkou sprchu (v této zemi vyšší standard) a spokojeně zalezl pod deku. Teď už to může být jen lepší..
Večer mě přátelé aspoň berou autem, tak jsem nesmírně šťastný, že nemusím večer trávit v angkotu. Stavujeme se ještě do lékárny, zdvořile odmítám echinaceové kapky, potřeboval bych asi spíš při tak rychlém vývoji nemoci antibiotika. Ale dost už utrpení, jestli si ho chcete užít víc, doporučuju Dostojevského.
Doma jsem po návratu seznal, že by možná bodla teplá sprcha. Zkouším bojler v koupelně, ale nějak to nefičí. Naštěstí dorazil Orieho otec zalepit škvíru, odkud lezou švábi. Tak jsem mu řek, že už to asi není třeba, už jsem žádného dalšího švába nepotkal. A tak jsem ho jen poprosil, zda by mi nezkontroloval bojler. Samozřejmě, jak jsem si myslel, v bombě už nebyl plyn. A tak jsem vzal bombu a jen tak bez kokosu jsme vyrazili kousek pro bombu. V kraťasech, bez helmy, drže se jednou rukou, v druhé bomba, jsem měl pocit, že jestli přežiju tohle, tak už asi všechno. Ale jo, žiju. Dopřál jsem si horkou sprchu (v této zemi vyšší standard) a spokojeně zalezl pod deku. Teď už to může být jen lepší..
Den čtrnáctý - odpočívej v pokoji
Tak tohle už je moc. Místo slíbeného dřívějšího odjezdu tady se všema trčím až do šesti. Ne, že bych s nimi nebyl rád, ale bojím se, že už jsem stihl několik lidí oslabit mými bacily. A obvykle si nemoc užívám sám v posteli, ale to bychom asi nežili podle hodnoty Enjoying participation. A tak se další den dozvídám, že celkem Asi 7 dalších AIESECářů je nemocných. Slušná bilance.
Večer mě přátelé aspoň berou autem, tak jsem nesmírně šťastný, že nemusím večer trávit v angkotu. Stavujeme se ještě do lékárny, zdvořile odmítám echinaceové kapky, potřeboval bych asi spíš při tak rychlém vývoji nemoci antibiotika. Moje nepříjemnosti vám už popisovat ale raději nebudu, utrpení uměl o dost lépe třeba Dostojevskij, tak si raději skočte do knihovny.
Doma jsem po návratu seznal, že by možná bodla teplá sprcha. Zkouším bojler v koupelně, ale nějak to nefičí. Naštěstí dorazil Orieho otec zalepit škvíru, odkud lezou švábi. Tak jsem mu řek, že už to asi není třeba, už jsem žádného dalšího švába nepotkal. A tak jsem ho jen poprosil, zda by mi nezkontroloval bojler. Samozřejmě, jak jsem si myslel, v bombě už nebyl plyn. A tak jsem vzal bombu a jen tak bez kokosu jsme vyrazili kousek pro bombu. V kraťasech, bez helmy, drže se jednou rukou, v druhé bomba, jsem měl pocit, že jestli přežiju tohle, tak už asi všechno. Ale jo, žiju. Dopřál jsem si sprchu a spokojeně zalezl pod deku. Teď už to může být jen lepší..
Večer mě přátelé aspoň berou autem, tak jsem nesmírně šťastný, že nemusím večer trávit v angkotu. Stavujeme se ještě do lékárny, zdvořile odmítám echinaceové kapky, potřeboval bych asi spíš při tak rychlém vývoji nemoci antibiotika. Moje nepříjemnosti vám už popisovat ale raději nebudu, utrpení uměl o dost lépe třeba Dostojevskij, tak si raději skočte do knihovny.
Doma jsem po návratu seznal, že by možná bodla teplá sprcha. Zkouším bojler v koupelně, ale nějak to nefičí. Naštěstí dorazil Orieho otec zalepit škvíru, odkud lezou švábi. Tak jsem mu řek, že už to asi není třeba, už jsem žádného dalšího švába nepotkal. A tak jsem ho jen poprosil, zda by mi nezkontroloval bojler. Samozřejmě, jak jsem si myslel, v bombě už nebyl plyn. A tak jsem vzal bombu a jen tak bez kokosu jsme vyrazili kousek pro bombu. V kraťasech, bez helmy, drže se jednou rukou, v druhé bomba, jsem měl pocit, že jestli přežiju tohle, tak už asi všechno. Ale jo, žiju. Dopřál jsem si sprchu a spokojeně zalezl pod deku. Teď už to může být jen lepší..
Den třináctý - nešťastná třináctka
Já se na to vykašlu, jsem nechcípaný. V takovém hicu je fakt divné mít nachlazení. Před všema těma nádhernýma kámoškama mi tu z frňáku temně hučí Niagara. Ostuda. Snažím se schovat se v pokoji, prospím celý večer a vstávám v deset večer, abych pak v noci nemohl usnout.
Dopoledne to bylo úplně v pohodě, celou agendu jsem dával pozor, nic jsem necítil. Až po obědě začal z ničeho nic tobogán fungovat. Večer mi aspoň skočili kolegové do civilizace pro kapesníky, takže jsem se cítil o trochu líp. Ale celkově slovo cítit se a slovo dobře v jakémkoli pádu dohromady nejde, ne v tento den.
Alespoň jsem se za ten den dozvěděl pár cenných informací o stavu pobočky. Doufám, že to aspoň brzo vyléčím, když už nic. Nějaké léky si koupím zítra.
Dopoledne to bylo úplně v pohodě, celou agendu jsem dával pozor, nic jsem necítil. Až po obědě začal z ničeho nic tobogán fungovat. Večer mi aspoň skočili kolegové do civilizace pro kapesníky, takže jsem se cítil o trochu líp. Ale celkově slovo cítit se a slovo dobře v jakémkoli pádu dohromady nejde, ne v tento den.
Alespoň jsem se za ten den dozvěděl pár cenných informací o stavu pobočky. Doufám, že to aspoň brzo vyléčím, když už nic. Nějaké léky si koupím zítra.
úterý 29. června 2010
Den dvanáctý - hurá na konferenci
Dneska se vše nese ve znamení příprav na Local strategic meeting, na který večer odjíždíme. Já bohužel nevím, kde je přesně místo setkání, a tak kohosi prosím, aby mě vyzvedl na office spolu se Silu. Sraz si dáváme ve čtyři. Už deset minut před čtvrtou vím, že kvůli neskutečné zácpě sraz nestihnu. Silu taky ještě není na místě, když jí volám, a tak to beru sportovněji, Vystoupím u UNPAD. Otevřu mapu a senzore hledej.
Tak si tak 30 minut bloudím, už teda lehce v nervách, v docela silném lijáku a v mikině. Nakonec to s mapou (která má funkci orientační v tom smyslu, že tak jako orientačně tušíte, kde můžete s trochou štěstí být) vzdávám a volám jednomu z AIESECářů, který mi slibuje vyzvednutí.
A tak se o hodinu později dostávám na místo srazu, úplně promočený, nasraný, že jsem nenašel ani ten office. A jaké je mé překvapení, že je tam pět a půl člověka. No jo, dneska lije jak z konve (v tomto případě spíše jako z otevřeného kohoutku) a všude jsou zácpy, kdo by mohl dorazit na čas. Tak aspoň ať nejsem nechcípaný, když už tu sedím zpocený v promočené mikině a teniskách.
Vyrážíme nakonec o půl sedmé (tedy o dvě a půl hodiny později, než dle plánu), vezpou nás dva objednané angkoty. Za necelé dvě hodiny ne úplně pohodné cesty stojíme před vilkou daleko za městem. Tak to je paráda. Dokonce i evropské wc to má. Nejsem si úplně jistý, jak se na dvě manželské pokoje vejde přes 20 lidí, ale to už určitě nějakým chytrým indonéským přecpáním vymyslíme.
A skutečně, po třech hodinách zkrácené agendy se někteří (rozuměj ti, co se nopotřebují koukat na fotbal, což jsem já a jedna holka),chystají spát, a tak se půlí postele. Ještě, že jsem si vzal karimatku, spodní polovina rozkládací postele je zabalena do jakéhosi chladivého prezervativu, což není úplně to, co bych právě v tuto chvíli potřeboval. Pánové mi kolektivně půjčují jedinou deku a polštář, prý to nepotřebují. Dík, hoši. Dobrou.
Tak si tak 30 minut bloudím, už teda lehce v nervách, v docela silném lijáku a v mikině. Nakonec to s mapou (která má funkci orientační v tom smyslu, že tak jako orientačně tušíte, kde můžete s trochou štěstí být) vzdávám a volám jednomu z AIESECářů, který mi slibuje vyzvednutí.
A tak se o hodinu později dostávám na místo srazu, úplně promočený, nasraný, že jsem nenašel ani ten office. A jaké je mé překvapení, že je tam pět a půl člověka. No jo, dneska lije jak z konve (v tomto případě spíše jako z otevřeného kohoutku) a všude jsou zácpy, kdo by mohl dorazit na čas. Tak aspoň ať nejsem nechcípaný, když už tu sedím zpocený v promočené mikině a teniskách.
Vyrážíme nakonec o půl sedmé (tedy o dvě a půl hodiny později, než dle plánu), vezpou nás dva objednané angkoty. Za necelé dvě hodiny ne úplně pohodné cesty stojíme před vilkou daleko za městem. Tak to je paráda. Dokonce i evropské wc to má. Nejsem si úplně jistý, jak se na dvě manželské pokoje vejde přes 20 lidí, ale to už určitě nějakým chytrým indonéským přecpáním vymyslíme.
A skutečně, po třech hodinách zkrácené agendy se někteří (rozuměj ti, co se nopotřebují koukat na fotbal, což jsem já a jedna holka),chystají spát, a tak se půlí postele. Ještě, že jsem si vzal karimatku, spodní polovina rozkládací postele je zabalena do jakéhosi chladivého prezervativu, což není úplně to, co bych právě v tuto chvíli potřeboval. Pánové mi kolektivně půjčují jedinou deku a polštář, prý to nepotřebují. Dík, hoši. Dobrou.
neděle 27. června 2010
Den jedenáctý - Den D
Nastal den D. O půl sedmé začíná kulturní večer, takže příprava musí začít už po obědě, nechceme-li se znemožnit.
Sešli jsme se o půl jedné (rozuměj: já přišel v 12.34 s tím, že se omlouvám za zpoždění. Inez, u které jsme měli trénovat, to brala tradičně v pohodě. Jakpak by ne. Zbytek dorazil o hodinu později). Nebyli jsme ale všichni, a tak jsme pro jistotu procvičili to, co jsme už uměli (což neříkám úplně přesně, protože trošku zavrzala komunikace a místo první minuty písně na můj lipsync mi vyřízli druhou minutu, která má krapánek jiná slova, a tak jsem se úplně nenudil a cvičil nanovo), a holky se šly převlíkat (opět nepřesný termín, který dokáže správně pochopit asi pouze žena. Myslí se tím dvě hodiny spojené se změnou oblečení, kontrolou vzhledu, malováním, ujišťováním, že to nevypadá trapně. Ne, že bych u všeho byl)
Já si musel skočit pro košili, protože mi bylo řečeno, že to tričko, které mám připravené spolu s teniskami, není pro danou příležitost to pravé ořechové. Ok. Tak jsem se prošel domů a zpátky, abych vyštrachal nejoficiálnější oblečení, které mám (černá košile, černé kalhoty, černé boty). Když k tomu připočteme mé černé myšlenky a černou tmu, která zde začíná v šest večer, konečně jsem mezi všema ostatníma přestával svítit (jakýkoli rasistický podtext striktně odmítám!!).
Perlička z natáčení, když jsem se u Inez v jejím kamrlíku v rohu převlíkal, sundal jsem si kalhoty (stále oblečen v tričku a trenkách), načež nastala hysterická reakce ženských podobná mé reakci na nečekaně rychlého švába běžícího mým směrem. "Oh my gooood, Nikííííí..my gooood..." křičely jedna jak druhá, ať už Čína, Singapur nebo Indonésie. Byl jsem rád, že jsem byl blízko dveří do koupelny, abych se mohl dopřevlíkat. Pak jsem se ještě asi třikrát šokovaným holkám omlouval. Fakt jsem nečekal, že můj striptýz by mohl vzbudit takový šok (zas tak extrémně vnadný,aby holky málem omdlívaly, si nepřipadám, problém bude nejspíš v samotném aktu vysvlékání se...že mě Silu ze Singapuru viděla už dříve pouze v plavkách totiž žádný problém nebyl)
Konečně jsme připraveni a vyrážíme na místo, abychom si to ještě zkusili, přeci jen do začátku akce zbývají dvě a půl hodiny.
Hodinu zabijeme už jenom cestou. Kolony jsou tady všudypřítomné, to jsem říkal. Bez nich by byl člověk na místě za čtvrt hoďky, takhle se to malinko protáhne. Kolony jsou tady i přesto, že kreativní Indonésané jsou ze dvou jízdních pruhů vytvořit pět.
A tak si nakonec stihneme všichni vyzkoušet svatbu asi dvakrát, než kulturní večer oficiálně začne. Tady se nějaké to škobrtnutí tolik nebere, zde jsou lidé milí, přátelští, a nejde o individualistickou společnost. Takže pohoda (no mi to povídejte).
Na kulturní večer ve venkovní části rozlehlé restaurace se přišli podívat nejen lidé mladí lidé mého věku, ale i lidé, kteří ještě možná pamatují Bandungskou konferenci v padesátémpátém. Nicméně žádné důchodce, které bych na podobné akci u nás čekal, jsem neviděl. Snad i proto, že hlavním komunikačním kanálem je tady facebook, který je tak populární, že kdo nemá aspoň 1000 přátel, je looser. No já to přežiju.
Kishi a Ersan celou akci v duchu pohody se špetkou humoru moderují. Ne, že bych jazyku bahasa indonesia rozuměl, ale tón hlasu bych poznal snad i u křováků.
Než jsme přišli na stage my, bylo k vidění spousta kultury. Začlo to skupinou nádherně oblečených (pánové: a ještě krásnějších) Indonésanek předvádějících tradiční tance. Poté se předvedla místní teenagerovská rocková skupina, klobouk jsem ne měl, a tak jsem smeknul z hlavy aspoň sluneční brýle. Další tance, už nevím odkud, mě uklidnily, konečně jsem viděl něco složitějšího, než mám představovat já s 5 dalšími přáteli.
Konečně se dostalo i na nás. Začínáme telefonickým rozhovorem indické nevěsty se singapurskou kamarádkou. Poté se schází na letišti v Bali (nechybí zvukové kulisy jako zvonění telefonu či přílet letadla). Nastává obřad, nevěsta hubuje svého čínského podpantofláka. Obřad probíhá v čínštině jakožto tradiční, avšak poněkud zkrácená verze. Jako první přijde zazpívat rodinná kamarádka z Číny, pro změnu čínskou lidovku. Já poté vtipně – ježto slavný David Cook – uznale obešel zpěvačku, sundal letecké brýle a se zájmem se opřel o sloup. Píseň zkončila a kolegyně se na mě obrátila. „Oh my god, are you David Cook?“ – „Yes, i am.“ – „Could you please sing us a song?“ – „Of course,“ řekl jsem co nejvíc sexy hlasem, podíval se na diváky a odmítl podaný mikrofon s tím, že mým heslem je být vždy připraven a z kapsy jsem vyštrachal němý mikrofon.
Do vystoupení jsem se vžil, avšak i přes obrovské nadšení publika žádné džilbaby na pódiu nepřistávaly. Tak příště. Zatančili jsme pak poměrně úspěšně tanec Pavita Kumara (neználkové si mohou představit indického všeuměla ve stylu Cimrmana) a nakonec si i s ostatními AIESECáři zatančili Maahi Ve.
Bouřlivý potlesk byl téměř dostatečnou odměnou za zabité dva dny dovolené (po domluvě s prezidentkou AIESEC Bandung už poněkud neaktuální termín vzhledem k práci v pěti funkčních oblastech – ze šesti).
Poté nás ještě Ersan s Kishi podrobili křížovému výslechu (následovala početná kapela, která se potřebovala nachystat), přeci jen se jednalo o indicko-čínsko-česko-singapursko-indonéské koprodukční vystoupení, a to se jen tak nevidí.
Na závěr večera jsem se neskutečně vyřádil, a tak jsem byl se svým tancem za celebritu večera. Jako sorry, ale když pánové hrají energickou hudbu ve stylu safri duo, neskutečně buší do bubnů a skáčou, tak já tam nebudu stát a hýbat se jako by Eva s Vaškem zpívali v domově důchodců. Nic proti.
Sešli jsme se o půl jedné (rozuměj: já přišel v 12.34 s tím, že se omlouvám za zpoždění. Inez, u které jsme měli trénovat, to brala tradičně v pohodě. Jakpak by ne. Zbytek dorazil o hodinu později). Nebyli jsme ale všichni, a tak jsme pro jistotu procvičili to, co jsme už uměli (což neříkám úplně přesně, protože trošku zavrzala komunikace a místo první minuty písně na můj lipsync mi vyřízli druhou minutu, která má krapánek jiná slova, a tak jsem se úplně nenudil a cvičil nanovo), a holky se šly převlíkat (opět nepřesný termín, který dokáže správně pochopit asi pouze žena. Myslí se tím dvě hodiny spojené se změnou oblečení, kontrolou vzhledu, malováním, ujišťováním, že to nevypadá trapně. Ne, že bych u všeho byl)
Já si musel skočit pro košili, protože mi bylo řečeno, že to tričko, které mám připravené spolu s teniskami, není pro danou příležitost to pravé ořechové. Ok. Tak jsem se prošel domů a zpátky, abych vyštrachal nejoficiálnější oblečení, které mám (černá košile, černé kalhoty, černé boty). Když k tomu připočteme mé černé myšlenky a černou tmu, která zde začíná v šest večer, konečně jsem mezi všema ostatníma přestával svítit (jakýkoli rasistický podtext striktně odmítám!!).
Perlička z natáčení, když jsem se u Inez v jejím kamrlíku v rohu převlíkal, sundal jsem si kalhoty (stále oblečen v tričku a trenkách), načež nastala hysterická reakce ženských podobná mé reakci na nečekaně rychlého švába běžícího mým směrem. "Oh my gooood, Nikííííí..my gooood..." křičely jedna jak druhá, ať už Čína, Singapur nebo Indonésie. Byl jsem rád, že jsem byl blízko dveří do koupelny, abych se mohl dopřevlíkat. Pak jsem se ještě asi třikrát šokovaným holkám omlouval. Fakt jsem nečekal, že můj striptýz by mohl vzbudit takový šok (zas tak extrémně vnadný,aby holky málem omdlívaly, si nepřipadám, problém bude nejspíš v samotném aktu vysvlékání se...že mě Silu ze Singapuru viděla už dříve pouze v plavkách totiž žádný problém nebyl)
Konečně jsme připraveni a vyrážíme na místo, abychom si to ještě zkusili, přeci jen do začátku akce zbývají dvě a půl hodiny.
Hodinu zabijeme už jenom cestou. Kolony jsou tady všudypřítomné, to jsem říkal. Bez nich by byl člověk na místě za čtvrt hoďky, takhle se to malinko protáhne. Kolony jsou tady i přesto, že kreativní Indonésané jsou ze dvou jízdních pruhů vytvořit pět.
A tak si nakonec stihneme všichni vyzkoušet svatbu asi dvakrát, než kulturní večer oficiálně začne. Tady se nějaké to škobrtnutí tolik nebere, zde jsou lidé milí, přátelští, a nejde o individualistickou společnost. Takže pohoda (no mi to povídejte).
Na kulturní večer ve venkovní části rozlehlé restaurace se přišli podívat nejen lidé mladí lidé mého věku, ale i lidé, kteří ještě možná pamatují Bandungskou konferenci v padesátémpátém. Nicméně žádné důchodce, které bych na podobné akci u nás čekal, jsem neviděl. Snad i proto, že hlavním komunikačním kanálem je tady facebook, který je tak populární, že kdo nemá aspoň 1000 přátel, je looser. No já to přežiju.
Kishi a Ersan celou akci v duchu pohody se špetkou humoru moderují. Ne, že bych jazyku bahasa indonesia rozuměl, ale tón hlasu bych poznal snad i u křováků.
Než jsme přišli na stage my, bylo k vidění spousta kultury. Začlo to skupinou nádherně oblečených (pánové: a ještě krásnějších) Indonésanek předvádějících tradiční tance. Poté se předvedla místní teenagerovská rocková skupina, klobouk jsem ne měl, a tak jsem smeknul z hlavy aspoň sluneční brýle. Další tance, už nevím odkud, mě uklidnily, konečně jsem viděl něco složitějšího, než mám představovat já s 5 dalšími přáteli.
Konečně se dostalo i na nás. Začínáme telefonickým rozhovorem indické nevěsty se singapurskou kamarádkou. Poté se schází na letišti v Bali (nechybí zvukové kulisy jako zvonění telefonu či přílet letadla). Nastává obřad, nevěsta hubuje svého čínského podpantofláka. Obřad probíhá v čínštině jakožto tradiční, avšak poněkud zkrácená verze. Jako první přijde zazpívat rodinná kamarádka z Číny, pro změnu čínskou lidovku. Já poté vtipně – ježto slavný David Cook – uznale obešel zpěvačku, sundal letecké brýle a se zájmem se opřel o sloup. Píseň zkončila a kolegyně se na mě obrátila. „Oh my god, are you David Cook?“ – „Yes, i am.“ – „Could you please sing us a song?“ – „Of course,“ řekl jsem co nejvíc sexy hlasem, podíval se na diváky a odmítl podaný mikrofon s tím, že mým heslem je být vždy připraven a z kapsy jsem vyštrachal němý mikrofon.
Do vystoupení jsem se vžil, avšak i přes obrovské nadšení publika žádné džilbaby na pódiu nepřistávaly. Tak příště. Zatančili jsme pak poměrně úspěšně tanec Pavita Kumara (neználkové si mohou představit indického všeuměla ve stylu Cimrmana) a nakonec si i s ostatními AIESECáři zatančili Maahi Ve.
Bouřlivý potlesk byl téměř dostatečnou odměnou za zabité dva dny dovolené (po domluvě s prezidentkou AIESEC Bandung už poněkud neaktuální termín vzhledem k práci v pěti funkčních oblastech – ze šesti).
Poté nás ještě Ersan s Kishi podrobili křížovému výslechu (následovala početná kapela, která se potřebovala nachystat), přeci jen se jednalo o indicko-čínsko-česko-singapursko-indonéské koprodukční vystoupení, a to se jen tak nevidí.
Na závěr večera jsem se neskutečně vyřádil, a tak jsem byl se svým tancem za celebritu večera. Jako sorry, ale když pánové hrají energickou hudbu ve stylu safri duo, neskutečně buší do bubnů a skáčou, tak já tam nebudu stát a hýbat se jako by Eva s Vaškem zpívali v domově důchodců. Nic proti.
sobota 26. června 2010
den desátý - trénink svatby
Vzhledem k tomu, že včerejší trénování svatby se odložilo a premiéra je už zítra, z logiky věci vyplývá, čím jsem zabil dnešní den. Přesně tak.
Prvně je nutno říci, že můj spánek zde začíná být legendární. Ačkoli obvykle v Praze mám problém usnout a spát delší dobu (stále se budím), tady je to bez problému. A tak se směle probouzím v 11. Jediný problém mého spánku spočíval v noční můře o jedovaté žábě, kterou asi vyvolal zážitek se švábem. On totiž včera večer po mém příchodu dlel uprostřed koupelny opět šváb. Tohohle jsem zabil, za což jsem se mu párkrát omluvil, ale protože jsem si nebyl jistý, jestli tam není další, kopl jsem do kartáče.
Šmankote to bylo kvikotu, když se 10centimetrový šváb rozběhl proti mně řídě se heslem jedné české dopravní společnosti (Blesk je můj pomalejší brácha). Fuj, tyhle potvory fakt nesnáším (kdyby to tak rychle neběhalo tak na to aspoň šlápnu). Koupelnu jsem nechal koupelnou s tím, že zítra ji dám co proto.
A tak jsme po ranní hygieně u Orieho vyrazili koupit prostředky na hubení švábů. V supermarketu jsme našli jakousi křídu, která obsahuje drogu ničící nervový systém švába v momentě, kdy se dané křídy dotkne. To zní dobře. Ještě nějaký sprej a můžu se jít večer i osprchovat.
Sám Orie byl velice překvapený, že se tam ještě nějaká potvora objevila. Obvykle tam bývá jenom jedna. Já už si začínám zvykat, že mě místní havěť doslova miluje, což dokazují i četné štípance od komárů. Já se přizpůsobím, dejte mi chvíli.
Hned poté jsme vyrazili do mekáče. Byli jsme tam půlhodiny dříve, to bude čekání….Naštěstí mám s sebou notebook, a tak si budu brouzdat po netu. PPřipojuju se, ale hifi mi nejede. Jakto, v pondělí to fungovalo! Username Dago, heslo Dago. Kde je problém? Orie se ptá obsluhy. Tak dneska máme heslo beef. No proč ne.
Hodinu po mě přichází zbytek, to je podle mě na místní poměry ještě dost včas. Odjíždíme trénovat k Inez, jejíž kamrlík je vzdálen deset minut autem (zpáteční směr kvůli zácpám 30 minut). Jaké je mé překvapení, když mi kdosi donese vytisknutý scénář rozdělený po kapitolách. Přátelé, to jste si šplhli, tolik strukturovanosti bych od vás nečekal, bez urážky.
Že nám chybí ženich nikoho nevzrušuje. Doučí se to zítra před vystoupením. To jsem zvědav. Tanec, který trénujeme, mi vyloženě jako nejlehčí nepřipadá, snad proto, že ho nevěsta Sheeni odkoukala z tanečního vystoupení jakési indické estrády. Jasně. Nic proti indickým tancům, ale že by mi ty pohyby přišly úplně přirozené se říct nedá. Jeden z pohybů je takové bruslení, akorát že rukou musíte hrábnout do protipohybu na opačnou stranu. Po dvaceti pokusech se mi pohyb konečně daří napodobit. Fajn, můžem dál.
Do večera si stihnem vystoupení zkusit nejmíň pětkrát. To už zní nadějně, že by to zítra mohlo vyjít. Každopádně stále ještě neumím pořádně slova k mému vystoupení á la americká superstar David Cook (zde neskutečně oblíbený) zpívá Always be my baby. Jde jenom o lipsync, ale i tak by nemuselo být od věci umět slova a artikulaci pořádně.
A tak po konci tréningu ještě večer místo psaní na blog trénuju první minutu písničky, abych působil skutečně jako David Cook a fanynky brečely radostí a omámením na mě házely podprsenky, tedy v tomto případě spíše poblouzněním sundávaly džilbab.
Prvně je nutno říci, že můj spánek zde začíná být legendární. Ačkoli obvykle v Praze mám problém usnout a spát delší dobu (stále se budím), tady je to bez problému. A tak se směle probouzím v 11. Jediný problém mého spánku spočíval v noční můře o jedovaté žábě, kterou asi vyvolal zážitek se švábem. On totiž včera večer po mém příchodu dlel uprostřed koupelny opět šváb. Tohohle jsem zabil, za což jsem se mu párkrát omluvil, ale protože jsem si nebyl jistý, jestli tam není další, kopl jsem do kartáče.
Šmankote to bylo kvikotu, když se 10centimetrový šváb rozběhl proti mně řídě se heslem jedné české dopravní společnosti (Blesk je můj pomalejší brácha). Fuj, tyhle potvory fakt nesnáším (kdyby to tak rychle neběhalo tak na to aspoň šlápnu). Koupelnu jsem nechal koupelnou s tím, že zítra ji dám co proto.
A tak jsme po ranní hygieně u Orieho vyrazili koupit prostředky na hubení švábů. V supermarketu jsme našli jakousi křídu, která obsahuje drogu ničící nervový systém švába v momentě, kdy se dané křídy dotkne. To zní dobře. Ještě nějaký sprej a můžu se jít večer i osprchovat.
Sám Orie byl velice překvapený, že se tam ještě nějaká potvora objevila. Obvykle tam bývá jenom jedna. Já už si začínám zvykat, že mě místní havěť doslova miluje, což dokazují i četné štípance od komárů. Já se přizpůsobím, dejte mi chvíli.
Hned poté jsme vyrazili do mekáče. Byli jsme tam půlhodiny dříve, to bude čekání….Naštěstí mám s sebou notebook, a tak si budu brouzdat po netu. PPřipojuju se, ale hifi mi nejede. Jakto, v pondělí to fungovalo! Username Dago, heslo Dago. Kde je problém? Orie se ptá obsluhy. Tak dneska máme heslo beef. No proč ne.
Hodinu po mě přichází zbytek, to je podle mě na místní poměry ještě dost včas. Odjíždíme trénovat k Inez, jejíž kamrlík je vzdálen deset minut autem (zpáteční směr kvůli zácpám 30 minut). Jaké je mé překvapení, když mi kdosi donese vytisknutý scénář rozdělený po kapitolách. Přátelé, to jste si šplhli, tolik strukturovanosti bych od vás nečekal, bez urážky.
Že nám chybí ženich nikoho nevzrušuje. Doučí se to zítra před vystoupením. To jsem zvědav. Tanec, který trénujeme, mi vyloženě jako nejlehčí nepřipadá, snad proto, že ho nevěsta Sheeni odkoukala z tanečního vystoupení jakési indické estrády. Jasně. Nic proti indickým tancům, ale že by mi ty pohyby přišly úplně přirozené se říct nedá. Jeden z pohybů je takové bruslení, akorát že rukou musíte hrábnout do protipohybu na opačnou stranu. Po dvaceti pokusech se mi pohyb konečně daří napodobit. Fajn, můžem dál.
Do večera si stihnem vystoupení zkusit nejmíň pětkrát. To už zní nadějně, že by to zítra mohlo vyjít. Každopádně stále ještě neumím pořádně slova k mému vystoupení á la americká superstar David Cook (zde neskutečně oblíbený) zpívá Always be my baby. Jde jenom o lipsync, ale i tak by nemuselo být od věci umět slova a artikulaci pořádně.
A tak po konci tréningu ještě večer místo psaní na blog trénuju první minutu písničky, abych působil skutečně jako David Cook a fanynky brečely radostí a omámením na mě házely podprsenky, tedy v tomto případě spíše poblouzněním sundávaly džilbab.
středa 23. června 2010
Den devátý - dopr..ava
Do třetice všeho dobrého se stěhuju. Navrhl mi to sám Orie. Jde o to, že budu mít více soukromí, nebudu mu muset volat nebo psát když přijdu pozdě, budu mít internet a horkou sprchu. Samé plusy. Tak jo. Objevíme nějaký háček?
Jistěže objevíme. Háček je obrovský šváb uprostřed koupelny. Toho Orie úspěšně likviduje. Fajn. Tady se mi to bude líbit, evropský záchod, dva stoly, velikost jako na koleji v Praze, akorát že tu budu sám. Pecka. Dostal jsem klíče. To je bomba, bejby! Rozjedem to.
Odnáším si všechna zavazadla do nového chrámu. Orie mi pomáhá aspoň s balíkem hajzlpapírů a tenisovou raketou. Věci zanechám nerozbalené na stole a posteli, hurá na oběd do práce.
K obědu vybírám v bufetové restauraci rodičů Orieho jakési hovězí a kukuřičnou placku. Musím se přiznat, že už několik let jsem podobně výborné hovězí neměl, přesně takové, akorát v tomatové omáčce dělávala moje babička. Nebál bych se v tomto kontextu použít slovo chuťový orgasmus. Taková mňamka.
Tentokrát jedu do práce sám. Málem si ukroutím hlavu, když vyhlížím místo přestupu. Nakonec ho ale bezpečně nacházím. Vzhledem k tomu, že jsem v prvním angkotu strávil přes půl hodiny (důvod je prostý a klasický – dopravní zácpa), věřím, že tenhle angkot pojede trochu rychleji. Kontroluju, jestli nastupuju do angkotu St Hall-Gn Batu. Nerad bych místo práce prozkoumával, kam jsem se to sakra dostal. Tak jo, nasednu dovnitř, ale jsem tu jediný. No neva, někdo přijde, říkám si. O deset minut později nervózně šoupu nohama. Hm, dneska máme asi smolný den brácho, nikdo neleze dovnitř, co? Nakonec přeci jen po pár dalších minutách nastupuje do angkotu dvojice. Hneme se z místa. Hurá! Jedeme!
Žádné hurá! Nejedeme! Zastavili jsme o deset metrů dále a znovu čekáme na cestující. Tak tahle doprava fakt selhává. Jsem mohl jít rovnou pěšky a byl bych tam dřív. Po pěti minutách se opět hneme. Vzdálenost Chodov – Kačerov neabsolvuji ani za 6, ani za 16, nýbrž za 26 minut. To už je hodně solidní výkon. Přicházím čtyři minuty později, docela zpocený, uklidňuju se, že tady se to tak nebere.
O půl hodiny později se Rinalda ptám, kde je ten Yaya. Prý v zácpě. Děti už dávno začly divadlo a on pořád nikde. Tak já začnu bez něj. Vytáhl jsem z notebooku předpřipravené materiály na učení angličtiny. Po skončení hry děti – jak jsem jim slíbil – učím Maahi Ve, které jsem si včera tak výborně zopakoval. Pak je spíše z recese a pro jejich pobavení učím ladný tanec na Kájův Trezor, takový ten s kolenama. Přesně ten.
Děti se baví, já se tedy především potím (horkem a fyzickou námahou). Sednem si do kruhu a vysvětluju dětem slovní fotbal v angličtině. Děti to ohromně baví, a tak v 15 lidech stihnem čtyři kola. Výborně. Koukám, že někteří mají problém už jenom s písmeny, a tak s pomocí pexesa, které jsem přinesl, trénujeme jednotlivé slabiky.
Zbývá nám dvacet minut, a tak hrajeme židličky, víte co myslím, zastaví se hudba, jeden z kola ven, přesně tak. Děti jsou ohromě nadšené, přesto, když se jich ptám, co ještě, když nám zbývá 6 minut do konce, povídají, že chcou finiš. Tak fajn, uklízíme prostory, končíme a já se se všema loučím. Cestou potkávám Yayu, který právě na své motorce přijíždí a omlouvá se mi.
Zpáteční cesta už je pro mě trochu horší. Tak kde vystoupíme? Už teď? Ještě ne? Angkot divně zatáčí, a tak raději halekám kiri a platím pět korun. Kde to ale sakra jsem? Hm, asi bych měl ještě kousek popojít, a tak ujdu nějakých 600 metrů, než se začne silnice stáčet kamsi do rektálních končin. Tak jo, opačným směrem, to bude ono. Po půl hodině se tedy nacházím na stejném místě, navíc už se setmělo. Sázím na holandskou pekárnu a ptám se, kudy jezdí Lurus směr Dago. Žena ukázala směr, odkud jsem právě přišel. Tak fajn, vyzkoušíme to ještě jednou, třeba jsem ho přehlíd.
Ať se koukám, jak se koukám, všude angkoty, které jsou mi k ničemu. Po pěti minutách bloumání sázím na mapu. Fajn. Kde jsme teď?
Mapa Bandungu má jednu kouzelnou vlastnost, která spočívá v nemalých diferencích od reality, například ve smyslu tvaru a názvů ulic. Semtam i nějaká chybí. To se vám potom v takové mapě úplně skvěle hledá.
Tady musí jet Lurus, přicházím po půl hodině pod most s křižovatkou. Starší muž prodává jídlo, a tak se ptám poměrně stručně, protože si jsem jist, že anglicky mluvit nebude. Ukazuju mapu, místo kde si myslím, že jsme, a ukazuju, jestli jsme tady na tomto křížení nebo na tomto křížení. Muž cosi mumlá, není schopen říct, jestli Lurus here or Lurus here s ukazováním na mapu. Právě ve chvíli, kdy už to hodlám zabalit, přichází starší žena. Excuse me sir, do you need help? Ah, výborně, konečně někdo s angličtinou. Vysvětluju ženě situaci, ta mi nabízí, že mě sveze, protože s manželem taky jedou do okrsku Cimbulait.
Odpovídám na typické čtyři otázky a sám také pokládám otázky. Pár má tři děti, jeden syn v mém věku také studuje mezinárodní vztahy. Muž provozuje benzínku. Ani se nestihnu zeptat na další věci a už zastavujeme na hlavní, odkud cestu bezpečně znám a je to kousek. Ještě jednou manželům děkuju a mizím směrem domů. Milá zkušenost tohle cestování.
A v čem byl problém? Ony se tady poměrně hojně vyskytují jednosměrky. Problém je v tom, že vzdálenost mezi oběma směry byla v tomto případě zhruba půl kilometru. Orie mi ukázal, kde mám příště vystoupit. Tak snad to příště nezblbnu. Ne vždycky narazíte na milé lidi s dobrou angličtinou…
Jistěže objevíme. Háček je obrovský šváb uprostřed koupelny. Toho Orie úspěšně likviduje. Fajn. Tady se mi to bude líbit, evropský záchod, dva stoly, velikost jako na koleji v Praze, akorát že tu budu sám. Pecka. Dostal jsem klíče. To je bomba, bejby! Rozjedem to.
Odnáším si všechna zavazadla do nového chrámu. Orie mi pomáhá aspoň s balíkem hajzlpapírů a tenisovou raketou. Věci zanechám nerozbalené na stole a posteli, hurá na oběd do práce.
K obědu vybírám v bufetové restauraci rodičů Orieho jakési hovězí a kukuřičnou placku. Musím se přiznat, že už několik let jsem podobně výborné hovězí neměl, přesně takové, akorát v tomatové omáčce dělávala moje babička. Nebál bych se v tomto kontextu použít slovo chuťový orgasmus. Taková mňamka.
Tentokrát jedu do práce sám. Málem si ukroutím hlavu, když vyhlížím místo přestupu. Nakonec ho ale bezpečně nacházím. Vzhledem k tomu, že jsem v prvním angkotu strávil přes půl hodiny (důvod je prostý a klasický – dopravní zácpa), věřím, že tenhle angkot pojede trochu rychleji. Kontroluju, jestli nastupuju do angkotu St Hall-Gn Batu. Nerad bych místo práce prozkoumával, kam jsem se to sakra dostal. Tak jo, nasednu dovnitř, ale jsem tu jediný. No neva, někdo přijde, říkám si. O deset minut později nervózně šoupu nohama. Hm, dneska máme asi smolný den brácho, nikdo neleze dovnitř, co? Nakonec přeci jen po pár dalších minutách nastupuje do angkotu dvojice. Hneme se z místa. Hurá! Jedeme!
Žádné hurá! Nejedeme! Zastavili jsme o deset metrů dále a znovu čekáme na cestující. Tak tahle doprava fakt selhává. Jsem mohl jít rovnou pěšky a byl bych tam dřív. Po pěti minutách se opět hneme. Vzdálenost Chodov – Kačerov neabsolvuji ani za 6, ani za 16, nýbrž za 26 minut. To už je hodně solidní výkon. Přicházím čtyři minuty později, docela zpocený, uklidňuju se, že tady se to tak nebere.
O půl hodiny později se Rinalda ptám, kde je ten Yaya. Prý v zácpě. Děti už dávno začly divadlo a on pořád nikde. Tak já začnu bez něj. Vytáhl jsem z notebooku předpřipravené materiály na učení angličtiny. Po skončení hry děti – jak jsem jim slíbil – učím Maahi Ve, které jsem si včera tak výborně zopakoval. Pak je spíše z recese a pro jejich pobavení učím ladný tanec na Kájův Trezor, takový ten s kolenama. Přesně ten.
Děti se baví, já se tedy především potím (horkem a fyzickou námahou). Sednem si do kruhu a vysvětluju dětem slovní fotbal v angličtině. Děti to ohromně baví, a tak v 15 lidech stihnem čtyři kola. Výborně. Koukám, že někteří mají problém už jenom s písmeny, a tak s pomocí pexesa, které jsem přinesl, trénujeme jednotlivé slabiky.
Zbývá nám dvacet minut, a tak hrajeme židličky, víte co myslím, zastaví se hudba, jeden z kola ven, přesně tak. Děti jsou ohromě nadšené, přesto, když se jich ptám, co ještě, když nám zbývá 6 minut do konce, povídají, že chcou finiš. Tak fajn, uklízíme prostory, končíme a já se se všema loučím. Cestou potkávám Yayu, který právě na své motorce přijíždí a omlouvá se mi.
Zpáteční cesta už je pro mě trochu horší. Tak kde vystoupíme? Už teď? Ještě ne? Angkot divně zatáčí, a tak raději halekám kiri a platím pět korun. Kde to ale sakra jsem? Hm, asi bych měl ještě kousek popojít, a tak ujdu nějakých 600 metrů, než se začne silnice stáčet kamsi do rektálních končin. Tak jo, opačným směrem, to bude ono. Po půl hodině se tedy nacházím na stejném místě, navíc už se setmělo. Sázím na holandskou pekárnu a ptám se, kudy jezdí Lurus směr Dago. Žena ukázala směr, odkud jsem právě přišel. Tak fajn, vyzkoušíme to ještě jednou, třeba jsem ho přehlíd.
Ať se koukám, jak se koukám, všude angkoty, které jsou mi k ničemu. Po pěti minutách bloumání sázím na mapu. Fajn. Kde jsme teď?
Mapa Bandungu má jednu kouzelnou vlastnost, která spočívá v nemalých diferencích od reality, například ve smyslu tvaru a názvů ulic. Semtam i nějaká chybí. To se vám potom v takové mapě úplně skvěle hledá.
Tady musí jet Lurus, přicházím po půl hodině pod most s křižovatkou. Starší muž prodává jídlo, a tak se ptám poměrně stručně, protože si jsem jist, že anglicky mluvit nebude. Ukazuju mapu, místo kde si myslím, že jsme, a ukazuju, jestli jsme tady na tomto křížení nebo na tomto křížení. Muž cosi mumlá, není schopen říct, jestli Lurus here or Lurus here s ukazováním na mapu. Právě ve chvíli, kdy už to hodlám zabalit, přichází starší žena. Excuse me sir, do you need help? Ah, výborně, konečně někdo s angličtinou. Vysvětluju ženě situaci, ta mi nabízí, že mě sveze, protože s manželem taky jedou do okrsku Cimbulait.
Odpovídám na typické čtyři otázky a sám také pokládám otázky. Pár má tři děti, jeden syn v mém věku také studuje mezinárodní vztahy. Muž provozuje benzínku. Ani se nestihnu zeptat na další věci a už zastavujeme na hlavní, odkud cestu bezpečně znám a je to kousek. Ještě jednou manželům děkuju a mizím směrem domů. Milá zkušenost tohle cestování.
A v čem byl problém? Ony se tady poměrně hojně vyskytují jednosměrky. Problém je v tom, že vzdálenost mezi oběma směry byla v tomto případě zhruba půl kilometru. Orie mi ukázal, kde mám příště vystoupit. Tak snad to příště nezblbnu. Ne vždycky narazíte na milé lidi s dobrou angličtinou…
Den osmý - kudy z nudy
Druhý týden mého pobytu právě začíná. Ještě před spaním jsem se Orieho ptal, jestli bych si tady mohl nechat ušít oblek. Ale samozřejmě. Na kolik mě oblek vyjde? No, za takový slušný oblek si tady připlatíš, chlapče. Ten tady seženeš za litr. Dělá si srandu, že jo? Ujišťuju se, že má tady slovo oblek stejný význam- Prý jo. Ptám se, jestli za 2 tisíce dostanu nejlepší kvalitu, jakou tu mají. Prý tu nejlepší. Takže za 4 tácy budu mít nejlepší oblek ve městě, je to tak? Orie kulí oči z důlku, ano, nejlepší. Tolik peněz za oblek…
Žasnu, tak málo peněz za oblek. To jsem zvědav, a tak dnes dopoledne vyrážíme ke krejčímu, který je ve městě vyhlášený. Jedeme samozřejmě na motorce, jak je tady poněkud zvykem. Obleky ve výloze nevypadají špatně. Orie mi radí, že by pro začátek neškodilo vybrat materiál. Koukám se na výběr. Mám pocit, že větší výběr měli u nás za totáče v tuzexu. Orie mi ukazuje materiály. Tohle je normální bavlna, tohle je nejlepší materiál, vlna. Trochu zklamaně se na to koukám. Lepší materiál tady nemají? Orie se tváří, že si musím dělat legraci. Lepší materiál než vlna? Nemožné. Já si bohužel nemůžu vzpomenout na název materiálu, a tak prosím Orieho, aby mě vzal někam na internet. Musím se s mou stylistkou poradit, co že to má být za materiál…
Silk! Doprčic já to slovo znám, jen jsem si nemohl vzpomenout. Tak jo. Vysvětluju Oriemu, že materiál by měl být zhruba z 50% vlna, 40% hedvábí a 10% polyester. Orie valí oči, objevil kvalitnější než nejkvalitnější materiál. Tak jo, pojedem koupit materiál nejdřív. Ovšem vzhledem k tomu, že nám nesou oběd kolem půl jedné, materiál je na okraji města a my máme sraz ve dvě v mekáči, volíme raději pohodovou variantu, materiál nikam neuteče a koupíme ho jiný den.
Pomalu se do mekáče všichni slézají. Po cestě mi trochu vyhládlo, a tak si přeci jen kupuju menu. Cheese s velkýma hranolkama a velkým pitím, celkem za 75 korun. To je docela dost, to se mi nezdá. Ptám se Orieho. Vysvětluje mi, že v mekáči se menu prostě nevyplatí. No ok, výhodné menu bych tedy nazval klamavou reklamou. A co se týče ceny, Orie mi vysvětlil, že někdy jsou ceny uvedeny včetně daně, někdy bez. Je v tom trochu chaos. Daň je deset procent, nic hrozného, ale i tak to může narušit mé spotřební chování.
Nabízím jídlo, nikdo nechce. Ptám se, zda je tady mekáč oblíbený, prý hodně. No jo, taky jsme byli mladí, taky jsme byli v devadesátých letech zamilovaní do západu, říkám si.
O krásných ženách už jsem něco povídal, a tak velice stručně zmíním historku s Nadhirou. Přisedla si k nám naprosto nádherná slečna. Úsměv, výška, tělo, všechno naprosto úžasné. Málem jsem oněměl úžasem a přisedl si k ní. Není sice členka AIESEC, ale má tam spoustu kamarádů, a tak bude participovat na kulturním večeru, kvůli jehož přípravě jsme se zde sešli. Ptám se, jestli dělá modelku. Ne, říká až skromně a překvapeně. Nicméně její mladší a vyšší sestra modelku dělá. Ona má kapelu a studuje práva, což jí zabírá evidentně dost času. Když k tomu připočteme přítele, o kterém se bohužel v zápětí dozvídám…
Odlepuji od ní oči, až když odcházíme trénovat na zmíněný večer. Je to celkem nedaleko. Odváží nás Tanya, která mi tady se svými 175 centimetry připadá jako osmý div světa.
Každý přichází s novými nápady, teprve se vymýšlí scénář. Napadlo mě asi milion jiných, lepších způsobů, jak zabít několik hodiny svého času. Po čtyřech hodinách se dobíráme k poměrně promyšlenému scénáři o svatbě, který však spíše než o svatbě a mezikulturních rozdílech pojednává o tanci a zpěvu a tedy připomíná Bollywood (snad i proto, že nevěsta je Indka a ženich čínský podpantoflák).
Po večeři se ještě ladí detaily, což v praxi znamená menší překopání plánu. Balíme to o půl desáté s tím, že z praktické části jsme si jen zkusili zatančit Maahi Ve. Tomu říkám úspěšně zabitý den.
Žasnu, tak málo peněz za oblek. To jsem zvědav, a tak dnes dopoledne vyrážíme ke krejčímu, který je ve městě vyhlášený. Jedeme samozřejmě na motorce, jak je tady poněkud zvykem. Obleky ve výloze nevypadají špatně. Orie mi radí, že by pro začátek neškodilo vybrat materiál. Koukám se na výběr. Mám pocit, že větší výběr měli u nás za totáče v tuzexu. Orie mi ukazuje materiály. Tohle je normální bavlna, tohle je nejlepší materiál, vlna. Trochu zklamaně se na to koukám. Lepší materiál tady nemají? Orie se tváří, že si musím dělat legraci. Lepší materiál než vlna? Nemožné. Já si bohužel nemůžu vzpomenout na název materiálu, a tak prosím Orieho, aby mě vzal někam na internet. Musím se s mou stylistkou poradit, co že to má být za materiál…
Silk! Doprčic já to slovo znám, jen jsem si nemohl vzpomenout. Tak jo. Vysvětluju Oriemu, že materiál by měl být zhruba z 50% vlna, 40% hedvábí a 10% polyester. Orie valí oči, objevil kvalitnější než nejkvalitnější materiál. Tak jo, pojedem koupit materiál nejdřív. Ovšem vzhledem k tomu, že nám nesou oběd kolem půl jedné, materiál je na okraji města a my máme sraz ve dvě v mekáči, volíme raději pohodovou variantu, materiál nikam neuteče a koupíme ho jiný den.
Pomalu se do mekáče všichni slézají. Po cestě mi trochu vyhládlo, a tak si přeci jen kupuju menu. Cheese s velkýma hranolkama a velkým pitím, celkem za 75 korun. To je docela dost, to se mi nezdá. Ptám se Orieho. Vysvětluje mi, že v mekáči se menu prostě nevyplatí. No ok, výhodné menu bych tedy nazval klamavou reklamou. A co se týče ceny, Orie mi vysvětlil, že někdy jsou ceny uvedeny včetně daně, někdy bez. Je v tom trochu chaos. Daň je deset procent, nic hrozného, ale i tak to může narušit mé spotřební chování.
Nabízím jídlo, nikdo nechce. Ptám se, zda je tady mekáč oblíbený, prý hodně. No jo, taky jsme byli mladí, taky jsme byli v devadesátých letech zamilovaní do západu, říkám si.
O krásných ženách už jsem něco povídal, a tak velice stručně zmíním historku s Nadhirou. Přisedla si k nám naprosto nádherná slečna. Úsměv, výška, tělo, všechno naprosto úžasné. Málem jsem oněměl úžasem a přisedl si k ní. Není sice členka AIESEC, ale má tam spoustu kamarádů, a tak bude participovat na kulturním večeru, kvůli jehož přípravě jsme se zde sešli. Ptám se, jestli dělá modelku. Ne, říká až skromně a překvapeně. Nicméně její mladší a vyšší sestra modelku dělá. Ona má kapelu a studuje práva, což jí zabírá evidentně dost času. Když k tomu připočteme přítele, o kterém se bohužel v zápětí dozvídám…
Odlepuji od ní oči, až když odcházíme trénovat na zmíněný večer. Je to celkem nedaleko. Odváží nás Tanya, která mi tady se svými 175 centimetry připadá jako osmý div světa.
Každý přichází s novými nápady, teprve se vymýšlí scénář. Napadlo mě asi milion jiných, lepších způsobů, jak zabít několik hodiny svého času. Po čtyřech hodinách se dobíráme k poměrně promyšlenému scénáři o svatbě, který však spíše než o svatbě a mezikulturních rozdílech pojednává o tanci a zpěvu a tedy připomíná Bollywood (snad i proto, že nevěsta je Indka a ženich čínský podpantoflák).
Po večeři se ještě ladí detaily, což v praxi znamená menší překopání plánu. Balíme to o půl desáté s tím, že z praktické části jsme si jen zkusili zatančit Maahi Ve. Tomu říkám úspěšně zabitý den.
úterý 22. června 2010
Den sedmý - kulinářský festival
Nemůžu vstát. Au! Kolik že je hodin? Bože, proč já? Ještě chvilku.
Nakonec se po chvíli dokopávám k tomu, abych se z postele, respektive země zvedl. Ne nebyl jsem opilý, jenom prostě na posteli místo nebylo. Čtyři hodiny spánku taky nejsou úplně akrát, ale my to zvládnem. Tři pánové v okolí chrní jako zabití. Dávám si v rámci možností očistu. Asi bych měl pány probudit, přece máme asi za hoďku sraz s Ersanem na festival jídla.
Po pár minutách šeptání, houkání a jiných metod buzení jsou všichni kluci víceméně vzhůru. Tak jo. Třeba to stihneme na čas.
A třeba taky ne. Ačkoli tihle kluci mezi šamponky nepatří, připravit se na cestu trvá každému alespoň 20 minut, a tak na festival a místo srazu dorážíme o hodinu později (jako bych si ještě nezvykl). Tak kde tady dostanu to pivčo a guláš?
Potkáváme přátele, za zhruba 55 korun dostávám voucher na šest typických indonéských jídel a jeden drink. To zní hodně fér. Tak čím začnem?
Holky mi doporučí Bandros, což je vafle s čokoládovým sýrem. Geniální na tomto festivalu jídla je i to, že vám jídlo před vašima očima připraví. Na facebooku mám fotky, později je uploadnu i sem. Výborná snídaně přátelé. Tohle si budu přát na snídani častěji.
Chtělo by to ale něčím zapít, a tak jdu ke stánku čaroděje, který mi míchá elixír mládí. Ve skutečnosti jde o Es Cingcao, poměrně sladký nápoj, který mi připadá nesmírně zdravý, protože v něm plave odhadem kilo jakéhosi chlorofylního želé bez chuti a zápachu (vlastně takový zelený aspik). Karamel, cukr, led a mléko, jakož i celkové vzezření průhledného kelímku však reputaci nápoje spravuje.
Tak slečny, co tu máme dál? Máte tu něco, co mi nespálí kakáč, hledám s pomocí sličných kolegyň z AIESEC Bandung nepálivé jídlo. Jaké je mé potěšení, když mi slečny sdělují, že jen jediné jídlo na mém voucheru je pálivé.
Postupně si od jednotlivých stánků donáším všechny pokrmy – výborné nudle s výhonky zabalené v těstíčku, kterým nadávají Lumpia Basah, lehce pálivé Baso Tahu, knedlíky s příchutí ryb Cilok a jako zákusek rýžové želé Surabi.
Už mé břišní svaly prozrazují, že jídlu (abstrahuji od piva) docela fandím, bohužel jsem ale úplně plný, a jedinou věcí, kterou potřebuji (tentokrát abstrahuji od postele) je uhašení stále hořící pusy. Utíkám si koupit pití. Beru si indonéské fruko (chápej čaj s příchutí) a chci zaplatit. Tohle je pro našince trochu oříšek, ještě, že mi to kolega vysvětluje. Vemete si zboží, ukážete, že si ho chcete koupit, chlap vám vystaví dva papíry, na kterém je cena zboží. Tyhle papíry odnesete o padesát metrů dál, kde zaplatíte, necháte si jeden papír podškrábnout a druhý odevzdáte. Vracíte se na původní místo a i zde papír odevzdáte. Usmějete se na prodavače, rozloučíte se a odnášíte si nakoupené zboží. Přiznám se, že mi chvíli trvalo si tenhle proces osvojit. Proto si už nepamatuju, jestli právě kvůli tomu, nebo kvůli stále hořící puse a třiceti stupňům jsem si pak během pár minut koupil fruka ještě tři.
Jídlo i jeho výrobu jsem řádně zdokumentoval a vyrazili jsme do Gedung Merdeka, kde se před 55 lety konala slavná Bandungská konference. Své čtenáře považuji za natolik vzdělané, že činím výklad volitelným, a tak můžete kliknout sem, pokud nevíte, o čem je řeč, nebo si chcete jen osvěžit či prohloubit znalosti. Opět jsem ve stylu zkušeného turisty vše zdokumentoval a mohli jsme pokrčovat dál. Při výstupu z budovy jsem se musel pousmát, dvě sličné Indonésanky mě počastovaly přídavným jménem handsome.
Je čas navštívit největší mešitu široko daleko. Tahle obří mešita, jejíž jméno si pamatuju asi stejně jako jména vedlejších postav seriálu Esmeralda, budí respekt už z dálky. Přímo u mešity se to pak hemží různými prodejci a vážkami. Aby turismu nebylo málo, jdeme si koupit tričko. Chtěl bych tohle v…L nebo XL, povídám kolegovi, když vidím velikost indonéského emka. Bohužel, trička pouze v M, v L jedině dva ne úplně povedená trička. Nakonec kupuju tričko pro ségru za v přepočtu třicet dva korun. Aspoň něco je tady levné, jak jsem si myslel.
Aniž bychom se podívali dovnitř, opouštíme místo a jdeme do vyhřívaných garáží pro auto. V autě nám chybí dva kolegové, kteří za troubení aut za námi nastupují uprostřed vozovky. Když je zahlídneme po výjezdu z garáží. Tak teď jedem mimo město. Nechám se překvapit, co to bude, až to bude. Překvapení je tedy obrovské. Téměř hodinu jedeme na okraj Bandungu, abychom navštívili cofeeshop, kde si všichni objednávají pití. Já si tedy objednávám pizzu, a protože mám velký hlad, objednávám si large pizzu. Za nějakých 80 korun,m což je tady spousta peněz na takový lokál. Očekávám pizzu o velikosti létajícího talíře ve smyslu UFO, dostávám pizzu velikosti létajícího talíře ve smyslu frisbee. Tak moment. Objednal jsem si velkou pizzu! K mému překvapení se tato pizza velikostně menší než ta naše v menze, skutečně považuje za velkou pizzu. No whatever, aspoň že chutná fakt dobře. Konečně trošku odpočinku od indonéského jídla, nic proti němu (narážka byla vlastně mířena spíše na rýži a její nezastupitelnou úlohu v indonéské kuchyni, přičemž nezastupitelnou úlohu chápejte v tomto smyslu jako téměř absolutní monopol). Náladu mi zlepšuje čestvý drink za pár korun, který chutná fakt výborně. Ovoce, ze kterého je vyroben, však u nás nepotkáte, a tak vám neřeknu, o jaké ovoce jde.
Chvíli v příjemném prostředí sedíme, pak se ptám, kdy pojedem zpátky. Až po večerní modlitbě, což je tak za hoďku, a tak si tu hodinku dávám šlofíka. Probouzí mě pocit masáže, to se mě ale jen snaží probudit. Tak jedem. Na večeři.
Jako by toho jídla nebylo málo, dávám si spíše s pocitu kolegiality a zvědavosti také večeři – vyhlášenou kachnu. Kachna na medu je zde skutečně výborná, škoda, že tady ta zvířata drží tak přísnou dietu. I tak jsem ale poměrně plný, a to jak jídla, tak zážitků. Dobrou noc děti. Dobrou noc strýčku Fido.
Nakonec se po chvíli dokopávám k tomu, abych se z postele, respektive země zvedl. Ne nebyl jsem opilý, jenom prostě na posteli místo nebylo. Čtyři hodiny spánku taky nejsou úplně akrát, ale my to zvládnem. Tři pánové v okolí chrní jako zabití. Dávám si v rámci možností očistu. Asi bych měl pány probudit, přece máme asi za hoďku sraz s Ersanem na festival jídla.
Po pár minutách šeptání, houkání a jiných metod buzení jsou všichni kluci víceméně vzhůru. Tak jo. Třeba to stihneme na čas.
A třeba taky ne. Ačkoli tihle kluci mezi šamponky nepatří, připravit se na cestu trvá každému alespoň 20 minut, a tak na festival a místo srazu dorážíme o hodinu později (jako bych si ještě nezvykl). Tak kde tady dostanu to pivčo a guláš?
Potkáváme přátele, za zhruba 55 korun dostávám voucher na šest typických indonéských jídel a jeden drink. To zní hodně fér. Tak čím začnem?
Holky mi doporučí Bandros, což je vafle s čokoládovým sýrem. Geniální na tomto festivalu jídla je i to, že vám jídlo před vašima očima připraví. Na facebooku mám fotky, později je uploadnu i sem. Výborná snídaně přátelé. Tohle si budu přát na snídani častěji.
Chtělo by to ale něčím zapít, a tak jdu ke stánku čaroděje, který mi míchá elixír mládí. Ve skutečnosti jde o Es Cingcao, poměrně sladký nápoj, který mi připadá nesmírně zdravý, protože v něm plave odhadem kilo jakéhosi chlorofylního želé bez chuti a zápachu (vlastně takový zelený aspik). Karamel, cukr, led a mléko, jakož i celkové vzezření průhledného kelímku však reputaci nápoje spravuje.
Tak slečny, co tu máme dál? Máte tu něco, co mi nespálí kakáč, hledám s pomocí sličných kolegyň z AIESEC Bandung nepálivé jídlo. Jaké je mé potěšení, když mi slečny sdělují, že jen jediné jídlo na mém voucheru je pálivé.
Postupně si od jednotlivých stánků donáším všechny pokrmy – výborné nudle s výhonky zabalené v těstíčku, kterým nadávají Lumpia Basah, lehce pálivé Baso Tahu, knedlíky s příchutí ryb Cilok a jako zákusek rýžové želé Surabi.
Už mé břišní svaly prozrazují, že jídlu (abstrahuji od piva) docela fandím, bohužel jsem ale úplně plný, a jedinou věcí, kterou potřebuji (tentokrát abstrahuji od postele) je uhašení stále hořící pusy. Utíkám si koupit pití. Beru si indonéské fruko (chápej čaj s příchutí) a chci zaplatit. Tohle je pro našince trochu oříšek, ještě, že mi to kolega vysvětluje. Vemete si zboží, ukážete, že si ho chcete koupit, chlap vám vystaví dva papíry, na kterém je cena zboží. Tyhle papíry odnesete o padesát metrů dál, kde zaplatíte, necháte si jeden papír podškrábnout a druhý odevzdáte. Vracíte se na původní místo a i zde papír odevzdáte. Usmějete se na prodavače, rozloučíte se a odnášíte si nakoupené zboží. Přiznám se, že mi chvíli trvalo si tenhle proces osvojit. Proto si už nepamatuju, jestli právě kvůli tomu, nebo kvůli stále hořící puse a třiceti stupňům jsem si pak během pár minut koupil fruka ještě tři.
Jídlo i jeho výrobu jsem řádně zdokumentoval a vyrazili jsme do Gedung Merdeka, kde se před 55 lety konala slavná Bandungská konference. Své čtenáře považuji za natolik vzdělané, že činím výklad volitelným, a tak můžete kliknout sem, pokud nevíte, o čem je řeč, nebo si chcete jen osvěžit či prohloubit znalosti. Opět jsem ve stylu zkušeného turisty vše zdokumentoval a mohli jsme pokrčovat dál. Při výstupu z budovy jsem se musel pousmát, dvě sličné Indonésanky mě počastovaly přídavným jménem handsome.
Je čas navštívit největší mešitu široko daleko. Tahle obří mešita, jejíž jméno si pamatuju asi stejně jako jména vedlejších postav seriálu Esmeralda, budí respekt už z dálky. Přímo u mešity se to pak hemží různými prodejci a vážkami. Aby turismu nebylo málo, jdeme si koupit tričko. Chtěl bych tohle v…L nebo XL, povídám kolegovi, když vidím velikost indonéského emka. Bohužel, trička pouze v M, v L jedině dva ne úplně povedená trička. Nakonec kupuju tričko pro ségru za v přepočtu třicet dva korun. Aspoň něco je tady levné, jak jsem si myslel.
Aniž bychom se podívali dovnitř, opouštíme místo a jdeme do vyhřívaných garáží pro auto. V autě nám chybí dva kolegové, kteří za troubení aut za námi nastupují uprostřed vozovky. Když je zahlídneme po výjezdu z garáží. Tak teď jedem mimo město. Nechám se překvapit, co to bude, až to bude. Překvapení je tedy obrovské. Téměř hodinu jedeme na okraj Bandungu, abychom navštívili cofeeshop, kde si všichni objednávají pití. Já si tedy objednávám pizzu, a protože mám velký hlad, objednávám si large pizzu. Za nějakých 80 korun,m což je tady spousta peněz na takový lokál. Očekávám pizzu o velikosti létajícího talíře ve smyslu UFO, dostávám pizzu velikosti létajícího talíře ve smyslu frisbee. Tak moment. Objednal jsem si velkou pizzu! K mému překvapení se tato pizza velikostně menší než ta naše v menze, skutečně považuje za velkou pizzu. No whatever, aspoň že chutná fakt dobře. Konečně trošku odpočinku od indonéského jídla, nic proti němu (narážka byla vlastně mířena spíše na rýži a její nezastupitelnou úlohu v indonéské kuchyni, přičemž nezastupitelnou úlohu chápejte v tomto smyslu jako téměř absolutní monopol). Náladu mi zlepšuje čestvý drink za pár korun, který chutná fakt výborně. Ovoce, ze kterého je vyroben, však u nás nepotkáte, a tak vám neřeknu, o jaké ovoce jde.
Chvíli v příjemném prostředí sedíme, pak se ptám, kdy pojedem zpátky. Až po večerní modlitbě, což je tak za hoďku, a tak si tu hodinku dávám šlofíka. Probouzí mě pocit masáže, to se mě ale jen snaží probudit. Tak jedem. Na večeři.
Jako by toho jídla nebylo málo, dávám si spíše s pocitu kolegiality a zvědavosti také večeři – vyhlášenou kachnu. Kachna na medu je zde skutečně výborná, škoda, že tady ta zvířata drží tak přísnou dietu. I tak jsem ale poměrně plný, a to jak jídla, tak zážitků. Dobrou noc děti. Dobrou noc strýčku Fido.
Den šestý - náročný den
Tak dneska jdu podruhé do práce. Pro mě je to teda poprvé, co pracuju v sobotu, ale nijak divné mi to nepřijde. Tady už se člověk nediví vůbec ničemu, aspoň z mého úhlu pohledu. Docela jsem si pospal, a tak předcestou do práce jen brouzdám na netu. Dvě hoďky před začátkem „směny" vyrážíme, přece jen to zas takový kousek není. Orie mě upozorňuje, že si cestu musím pamatovat. Neboj brácho, dávám pozor.
Když jsem Oriemu ukazoval místo, kde pracuju, zamračeně se zahleděl na mapu a zeptal se mě, jestli si jsem jistý, že to je na okraji města. Tvrzení jsem mu potvrdil. Ono to sice vypadá na mapě jen několik kilometrů, což by v Praze nebyl žádný problém, ale tady jsou zácpy na denním pořádku. Řešení zácep? Zkouším navrhnout metro. Bohužel, metro tady není úplně reálné. Nejenom proto, že Bandung leží v nadmořské výšce 768 metrů, ale zejména proto, že leží v aktivní vulkanické oblasti. Prý kdybych kopal pár desítek metrů, tak tam bude dost horko. Pár set metrů už bych určo narazil na lávu. Fajn nápad postavit velkoměsto na takovém místě. Prý je to ale bezpečné. Jistě. To si mysleli i obyvatelé Pompejí.
Zpátky k cestě. Po půl hodině víceméně popojíždění v angkotu jsme přestoupili na jiný angkot a situace se opakovala, než jsem poznal myší díru, u které jsem vzdal hold tvarohovému sýru (rozuměj zvolal kiri kiri!, tedy přeneseně zastavit!). Byli jsme na místě skoro hodinu dříve, a tak mi nepřišlo divné, že tu nikdo není. Patnáct minut před začátkem hodiny mi už to ale podezřelé přišlo.
Přijel Nissan Xtrail, poměrně slušné auto, na místě spolujezdce sedě Rinald, jeden z čenů Bengkel Kreasi. Bylo mi vysvětleno, že se dnes hodina koná jinde. To se mi zdálo podezřelé, protože kan Yayat říkal, že se potkáme tady, ale neměl jsem důvod Rinaldovi nevěřit. Tak jsme vyrazili na cestu uzounkými uličkami, kde jsem skutečně nechápal, jak se může Tahle kára vůbec jinému autu vyhnout.
Cestou mě, stejně jako minulý týden spolu s ostatními, Rinald opět zpovídal. Musím říct, že mě zaujalo, že nikdo z členů Bengkel Kreasi se mě nezeptal, jaké je mé studijní zaměření. Zajímavé je to vzhledem k tomu, že mezi 4 základní otázky, které vám tady lidé jako cizinci položí, patří A) Jak se jmenuješ B) odkud jsi C) Co tu děláš D) Jaký obor studuješ.
Dorazili jsme na místo. Přestože jsem se Rinalda ptal, proč je to na jiném místě, odpověď jsem nepochopil pořádně. Vstoupili jsme do krásného domu s parketami, klavírem a dalšími vymoženostmi, které tu úplně běžně nepotkáte. Vítala nás starší žena s dobrou angličtinou. Zapíchl jsem si mobil do elektřiny, protože jsem měl připravenou prezentaci a nějaké další vychytávky naládované v kompu. Pár lidí – mi dosud neznámých – se mě začlo anglicky vyptávat, a tak jsem ochotně odpovídal stokrát omílané informace. Nikola, Checo, to teach children , international relations. Možná by bylo efektivnější si vytisknout tričko s těmahle informacemi na záda, abychom se v konverzaci dostali i dále.
Tam jsme se k mému podivu ovšem skutčně dostali, jeden z pánů byl loni v Praze a Vídni na konferenci, tak jsme prohodili pár slov a konverzace se rozjela. Po asi 20 minutách dorazilo i pár členů Bengkel Kreasi a Yayat. Vysvětlil mi, že se jdeme koukat na film. Aha, tak proto, tady je projektor. Dokonce jsme dostali jídlo a pití. To jsou věci. Že by nějaká zámožnější organizace.
Po hodině už mám myšlenky někde trochu jinde. Prošli jsme si modlitby, pláč paní domu i ostatních. Postupně se vystřídalo několik řečníků. Necítil jsem se úplně nejlíp, protože mi stále nebylo plně jasné, o co běží. Pak se obrátil Yayat na mě a vysvětlil mi, že se vlastně jedná o poslední rozloučení s nebožtíkem.
Cítil jsem se ještě hůř. Nejen, že jsem se nijak nemodlil, protože se nemám ke komu modlit a ani jsem nevěděl, proč to dělat, ale taky jsem měl na sobě tričko s krátkým rukávem a kraťasy. Ne, že by ostatní byli v oblecích, ale dlouhé kalhoty jsem tu neměl jako jediný. Stane se. Po všech proslovech se snad pro mučednictví ukazovaly všechny otázky nebožtíka a pustila se dlouhá nahrávka. Vzpomněl jsem si na pohřeb dědečka a taky prastrýce, kdy v obou případech šlo o velice smutné rozloučení s nebožtíkem. Tak tady to vypadal trošku jinak. Všichni se na fotkách smáli, u videa se hodovalo a bylo veselí. Tomu říkám kulturní rozdíl. Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem nepopřál ani upřímnou soustrast, což ale soudě dle nálady a pohnutek neudělal snad nikdo.
Ochutnal jsem spoustu zajímavých pokrmů – například z rýže, nebo z rýže, případně byla hlavní složkou rýže, nebo – zejména u sladkých pochutin – rýže. Tady soudruzi evidentně úspěšně zabsolutizovali principy UHO či Sodexa pro případ rýže. Ani bych se nedivil, kdyby tady vyráběli z rýže i brambory.
V pět mě měl vyzvednout Kiki. Napsal mi, že se možná trochu zpozdí, protože něco zařizuje z rodinou, ale do půl šesté tu bude. Ručička hodinek už nebezpečně dotírá na šestou a Kiki pořád nikde. Možná místo nemůže najít, a tak mu volám, abych se ujistil, že adresu, kterou jsem mu poslal, našel. Bude tu za 10 minut.
Už jsem říkal, že se tady na čas nehraje, ale tentokrát jsem byl nervózní kvůli tomu, že jsem se fakt těšil na futsal, který se hrál od šesti do osmi, a co se týče pronájmu hřiště, tam asi už nějaká přesnost třeba bude.
Během čekání jsem si aspoň popovídal s usměvavou slečnou v džilbabu. Její angličtina a výslovnost byla opravdu výborná, což se objasnilo během zpovídání. Slečna už má po výšce a učí angličtinu, to dává smysl. Dal jsem ji vizitku a moje číslo pro případ, že si se mnou bude chtít zahrát tenis, nebo bude chtít pomoct s nějakým projektem. Už bylo po šesté, a tak mě dovedla na hlavní cestu, abych počkal na angkot s Kikim. Jaké bylo ale mé přkvapení, když místo v angkotu se Kiki objevil na motorce. Podal mi kokos, chytil jsem se ho, poprosil jsem ho o opatrnější jízdu a vyrazili jsme. V kraťasech a tričku jsem se necítil úplně chráněný proti odřeninám, ale věřil jsem, že je Kiki dobrý jezdec.
Tady se totiž na motorce jezdí třeba už v jedenácti, jen tak pro vaši informaci. Na motorku prý řidičák mít nemusíte, což bych rád ověřil, jestli je o oficiální stanovisko.
Jak rychle jsme jeli nevím, palubní deska ukazovala nesmyly a vypínala se, každopádně to byla pohodová jízda kolem padesátky. Aspoň, že nepršelo. Po půl sedmé jsme dorazili na místo a já hned bez rozcvičení začal hrát, tolik jsem se těšil (snad mě tady všichni nakazili fotbalovým šílenstvím). Hráli jsme čtyři na čtyři, což nebylo vzhledem k velikosti hřiště dlouhodobě udržitelné, tedy spíš udýchatelné (připomínám vysokou vlhkost vzduchu a 768 m.n.m.). Za chvíli ale dorazili další hráči a my mohli úspěšně začít pořádně hrát. Musím říct, že jsem měl snad jedinou výhodu, a to byl běh. Má atletická postava (byť notně poznamenaná nezřídkou konzumací zlatavého moku) mi umožňovala rychlejší přesun po hřišti než ostatním hráčům. Tím však moje výhoda končila a asi po třičtvrtě hodině jsem s příchodem čerstvých hráčů vystřídal.
Popovídal jsem si s Deou, viceprezidentskou pro finance, která přišla podpořit publikum, stejně jako Silu (stážistka ze Singapuru, která při každé střelbě jejím směrem ječela jak při sledování Mlčení jehňátek.). S Deou jsem si výborně popovídal, velice příjemná slečna, která má tak pěkný obličej, že bych se ji po menší dietě nebál poslat na Miss.
Když hra skončila, jen tak jsem nadhodil, co takhle jít někam do dance klubu. Už nám to kdosi sliboval, ale nevyšlo to. Pár hlav se dalo dohromady a prý, že jo. Výborně, konečně poznám, jak se po večerech baví mládež. I gotta feeling...
Půlhodiny se všichni dohadovali, než se logistický problém vyřešil. Kluci mě hodili spolu s Kikim k motorce, na které jsme pokračovali ke mně, abych se mohl převlíct. V kraťasech totiž do klubu jít nemůžu. A nejen to. Kromě dlouhých kalhot musím mít také košili. Jak to vyřešit? Jedinou použitelnou košili mám kostkovanou, stejně jako moje kalhoty, to by vypadalo hrozně. Přemýšlím ve sprše, až na to přijdu. Normálně bych to na sebe nevzal ale...Vytahuju kalhoty, které nosím jako business casual do práce, a kombinuju je s károvanou košilí a teniskama. Jestli tuhle fotku uvidí moje stylistka, asi spáchá sebevraždu.
Hodím do sebe tři sušenky, zbytek zavřu do krabice, aby nepřišla armáda mravenců, a vyrážíme na místo srazu k Babovi. Nechávám si u něj notebook a další věci, protože tuším, že někdy nad ránem asi taxíkem nepojedu a radši přesmím na centrálním rozvozili praktikantů u Baby.
U Baby čekáme více než hodinu. To víte, všichni se musí na ten klub pořádně připravit. Zkoumám mezitím připojení, abych si aspoň skočil na net. Kdo by tady hledal wifi, ten by tady nepochodil, místo wifi tady ze stropu trčí liány. Tady wifi signál vyhodí třeba jen špatné počasí. Jednu liánu si zapíchnu i do mého noťasu, nicméně mi net nejede. Prosím Tarzana, jestli by se na to nemoh podívat. Ovšem ani podívání nepomáhá, dokonce ani konfigurace IP adresy. Tracert na google mlčí, kašlu na to, jdu vám psát pohádku na dobrou noc a postnu ji někdy později.
Po pár letech se skutečně dobíráme k odchodu. Je už po desáté večer, a tak cesta začíná být zajímavá. Na cestě potkáváme spuštěnou závoru. Je to kvůli bezpečnosti. Otáčíme se, abychom vyzkoušeli objížďku. A hele, po kilometru jízdy nás překvapí další závora. Tak neva, zkusíme odboočit jinde u prvního místa, což se nám daří. Dozvídám se zajímavou věc. Musíme pohnout kostrou, protože po dvanácté večer už se vstup do klubu pekelně platí. Půl hodiny předtím, než Popelka ztratí střevíček, parkujeme u restaurací nedaleko klubu. Poprosil jsem ostatní totiž, že bych i něco zakousl. Tak tedy jo. Nakonec vzhledem k pozdní noční hodině není paleta teplých pokrmů příliš rozsáhlá, a tak si za nekřesťanské peníze objednávám jakýsi horký koláč, který mi chlapík do deseti minut upeče. No bomba. Skutečně za pár minut držím krabici s neskutečně výborným horkým koláčem v ruce. Sním ho polovinu, zbytek nechávám ostatním. Opravdu šmakoval, a tak lituju jen ruce umaštěné od oleje, který ještě z koláče odkapával.
Parkujeme u klubu. Není to jen tak ledajaký, ale prý opravdu vyhlášený klub. Zajímavostí je, že se nachází na spojovací chodbě mezi dvěma budovami, a sice ve výšce cca 10 metrů. Zajímavé řešení klubu. Beru si jen peněženku a jdu napřed. Ještě jednou si čistím ruce od oleje a čekám na ostatní. Tohle čekání stojí za to. Zejména proto, že tady vcházejí nalíčené dámy na podpadcích a obvykle s větším výstřihem a kratší nebo ještě kratší sukní, což jsem doposud v této zemi nezahlédl. Po půl hodině čekání (což je asi nejčastější činnost v Indonésii) už se mi pokukování po dámách zajídá. Na co vlastně čekáme? Na Kishi. Marně se snažím vzpomenout, která to je, naštěstí za deset minut přichází. Wow, tomu říkam odvaha. TTak teď už jdem? Ne, čekáme ještě na jednoho kluka, kamaráda od Kishi.
Po hodině (a teď myslím hodině jako hodině) přichází kamarád a my putujem nahoru. Až tam mi dochází, proč jsme čekali. Jdeme si sednout do VIP lounge vedle DJ. Tohle je evidentně synáček majitele klubu, nebo někdo na tenhle způsob. Tak fajn, to beru. Hudba ¨jako v obvyklém klubu, zařízení na tuto zemi až nezvykle moderní. Když se jdeme podívat na nápojový lístek, nechce se mi věřit vlastním očím. Objednávám si Cubu Libre za 170 Kč a stále věřím, že přinesou krýgl cuby libre. Po deseti minutách ke mně místo krýgle putuje sklenka od whisky z vtšiny naplněná ledem a čímsi černým uvnitř. Když se odolávám, že jsem si objednal Cubu Libre, ne panáka, jsem ujišťován, že jde o Cubu Libre. Tak ok. Loknu si. Hm. Já myslel, že v Cuba libre je i něco jako cola, ale evidentně to tady soudruzi neředí. Možná musím počkat, až se mi roztopí led. No co, znechuceně slintám Osvobozenou Kubu.
Při mém tančení si všímám zajímavé věci, některé páry se tady oblizují. Tak vida, přeci jen nějaké západní vlivy. Jinak si ale všichni udržují vzdálenost těla, tedy aspoň v rámci možností tohohle přeplněného klubu. Chvíli s holkama tančíme na repráku, pak na molu, ze kterého nás ale za chvíli vyženou. Začíná totiž módní přehlídka se spoře oděnými modelkami. Přátelé, skutečně bylo na co koukat. Už nevím, jestli jsem to zmiňoval, ale slečny v Bandungu jsou opravdu krásné, nebál bych se je přirovnat ke Španělkám.
Po představení na molu pokračovala zábava. Zůstával jsem s přáteli pohromadě, snad abych je neurazil, snad abych se neztratil.
Po hodině nás zábava omrzela a zamířili jsme do hospůdky. No, byla to hospůdka se vším všudy. Před vchodem valníky odhadem ještě z druhé světové, uvnitř vedle stolu, kam jsme si sedli, nagrcáno, kousek od nás spící opilý, dle vzhledu a stavu však spíše zdrogovaný (nebo možná i obojí) jedinec. Objednávkový list mi opět málem zaslal infarkt s domovní prohlídkou, lahev piva za 70 Kč mi přijde v rozvojové zemi prostě poněkud předražená. Nakonec si ho ale kupuju, snad abych místní pivo Bintang ochutnal. Dojem není špatný, ale znáte to, mezní užitek se tady s mezními náklady v optimu nepotkává.
Sedíme a povídáme někdy do čtvrté ráno, vzhledem k tomu, že dost z nás už je unavených, balíme kufry a frčíme spát (řidič přece zas tolik nepil, a i kdyby, tady se policejní kontroly nedělají). Dobré ráno muezzíne, dobrou noc pařmeni!
Když jsem Oriemu ukazoval místo, kde pracuju, zamračeně se zahleděl na mapu a zeptal se mě, jestli si jsem jistý, že to je na okraji města. Tvrzení jsem mu potvrdil. Ono to sice vypadá na mapě jen několik kilometrů, což by v Praze nebyl žádný problém, ale tady jsou zácpy na denním pořádku. Řešení zácep? Zkouším navrhnout metro. Bohužel, metro tady není úplně reálné. Nejenom proto, že Bandung leží v nadmořské výšce 768 metrů, ale zejména proto, že leží v aktivní vulkanické oblasti. Prý kdybych kopal pár desítek metrů, tak tam bude dost horko. Pár set metrů už bych určo narazil na lávu. Fajn nápad postavit velkoměsto na takovém místě. Prý je to ale bezpečné. Jistě. To si mysleli i obyvatelé Pompejí.
Zpátky k cestě. Po půl hodině víceméně popojíždění v angkotu jsme přestoupili na jiný angkot a situace se opakovala, než jsem poznal myší díru, u které jsem vzdal hold tvarohovému sýru (rozuměj zvolal kiri kiri!, tedy přeneseně zastavit!). Byli jsme na místě skoro hodinu dříve, a tak mi nepřišlo divné, že tu nikdo není. Patnáct minut před začátkem hodiny mi už to ale podezřelé přišlo.
Přijel Nissan Xtrail, poměrně slušné auto, na místě spolujezdce sedě Rinald, jeden z čenů Bengkel Kreasi. Bylo mi vysvětleno, že se dnes hodina koná jinde. To se mi zdálo podezřelé, protože kan Yayat říkal, že se potkáme tady, ale neměl jsem důvod Rinaldovi nevěřit. Tak jsme vyrazili na cestu uzounkými uličkami, kde jsem skutečně nechápal, jak se může Tahle kára vůbec jinému autu vyhnout.
Cestou mě, stejně jako minulý týden spolu s ostatními, Rinald opět zpovídal. Musím říct, že mě zaujalo, že nikdo z členů Bengkel Kreasi se mě nezeptal, jaké je mé studijní zaměření. Zajímavé je to vzhledem k tomu, že mezi 4 základní otázky, které vám tady lidé jako cizinci položí, patří A) Jak se jmenuješ B) odkud jsi C) Co tu děláš D) Jaký obor studuješ.
Dorazili jsme na místo. Přestože jsem se Rinalda ptal, proč je to na jiném místě, odpověď jsem nepochopil pořádně. Vstoupili jsme do krásného domu s parketami, klavírem a dalšími vymoženostmi, které tu úplně běžně nepotkáte. Vítala nás starší žena s dobrou angličtinou. Zapíchl jsem si mobil do elektřiny, protože jsem měl připravenou prezentaci a nějaké další vychytávky naládované v kompu. Pár lidí – mi dosud neznámých – se mě začlo anglicky vyptávat, a tak jsem ochotně odpovídal stokrát omílané informace. Nikola, Checo, to teach children , international relations. Možná by bylo efektivnější si vytisknout tričko s těmahle informacemi na záda, abychom se v konverzaci dostali i dále.
Tam jsme se k mému podivu ovšem skutčně dostali, jeden z pánů byl loni v Praze a Vídni na konferenci, tak jsme prohodili pár slov a konverzace se rozjela. Po asi 20 minutách dorazilo i pár členů Bengkel Kreasi a Yayat. Vysvětlil mi, že se jdeme koukat na film. Aha, tak proto, tady je projektor. Dokonce jsme dostali jídlo a pití. To jsou věci. Že by nějaká zámožnější organizace.
Po hodině už mám myšlenky někde trochu jinde. Prošli jsme si modlitby, pláč paní domu i ostatních. Postupně se vystřídalo několik řečníků. Necítil jsem se úplně nejlíp, protože mi stále nebylo plně jasné, o co běží. Pak se obrátil Yayat na mě a vysvětlil mi, že se vlastně jedná o poslední rozloučení s nebožtíkem.
Cítil jsem se ještě hůř. Nejen, že jsem se nijak nemodlil, protože se nemám ke komu modlit a ani jsem nevěděl, proč to dělat, ale taky jsem měl na sobě tričko s krátkým rukávem a kraťasy. Ne, že by ostatní byli v oblecích, ale dlouhé kalhoty jsem tu neměl jako jediný. Stane se. Po všech proslovech se snad pro mučednictví ukazovaly všechny otázky nebožtíka a pustila se dlouhá nahrávka. Vzpomněl jsem si na pohřeb dědečka a taky prastrýce, kdy v obou případech šlo o velice smutné rozloučení s nebožtíkem. Tak tady to vypadal trošku jinak. Všichni se na fotkách smáli, u videa se hodovalo a bylo veselí. Tomu říkám kulturní rozdíl. Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem nepopřál ani upřímnou soustrast, což ale soudě dle nálady a pohnutek neudělal snad nikdo.
Ochutnal jsem spoustu zajímavých pokrmů – například z rýže, nebo z rýže, případně byla hlavní složkou rýže, nebo – zejména u sladkých pochutin – rýže. Tady soudruzi evidentně úspěšně zabsolutizovali principy UHO či Sodexa pro případ rýže. Ani bych se nedivil, kdyby tady vyráběli z rýže i brambory.
V pět mě měl vyzvednout Kiki. Napsal mi, že se možná trochu zpozdí, protože něco zařizuje z rodinou, ale do půl šesté tu bude. Ručička hodinek už nebezpečně dotírá na šestou a Kiki pořád nikde. Možná místo nemůže najít, a tak mu volám, abych se ujistil, že adresu, kterou jsem mu poslal, našel. Bude tu za 10 minut.
Už jsem říkal, že se tady na čas nehraje, ale tentokrát jsem byl nervózní kvůli tomu, že jsem se fakt těšil na futsal, který se hrál od šesti do osmi, a co se týče pronájmu hřiště, tam asi už nějaká přesnost třeba bude.
Během čekání jsem si aspoň popovídal s usměvavou slečnou v džilbabu. Její angličtina a výslovnost byla opravdu výborná, což se objasnilo během zpovídání. Slečna už má po výšce a učí angličtinu, to dává smysl. Dal jsem ji vizitku a moje číslo pro případ, že si se mnou bude chtít zahrát tenis, nebo bude chtít pomoct s nějakým projektem. Už bylo po šesté, a tak mě dovedla na hlavní cestu, abych počkal na angkot s Kikim. Jaké bylo ale mé přkvapení, když místo v angkotu se Kiki objevil na motorce. Podal mi kokos, chytil jsem se ho, poprosil jsem ho o opatrnější jízdu a vyrazili jsme. V kraťasech a tričku jsem se necítil úplně chráněný proti odřeninám, ale věřil jsem, že je Kiki dobrý jezdec.
Tady se totiž na motorce jezdí třeba už v jedenácti, jen tak pro vaši informaci. Na motorku prý řidičák mít nemusíte, což bych rád ověřil, jestli je o oficiální stanovisko.
Jak rychle jsme jeli nevím, palubní deska ukazovala nesmyly a vypínala se, každopádně to byla pohodová jízda kolem padesátky. Aspoň, že nepršelo. Po půl sedmé jsme dorazili na místo a já hned bez rozcvičení začal hrát, tolik jsem se těšil (snad mě tady všichni nakazili fotbalovým šílenstvím). Hráli jsme čtyři na čtyři, což nebylo vzhledem k velikosti hřiště dlouhodobě udržitelné, tedy spíš udýchatelné (připomínám vysokou vlhkost vzduchu a 768 m.n.m.). Za chvíli ale dorazili další hráči a my mohli úspěšně začít pořádně hrát. Musím říct, že jsem měl snad jedinou výhodu, a to byl běh. Má atletická postava (byť notně poznamenaná nezřídkou konzumací zlatavého moku) mi umožňovala rychlejší přesun po hřišti než ostatním hráčům. Tím však moje výhoda končila a asi po třičtvrtě hodině jsem s příchodem čerstvých hráčů vystřídal.
Popovídal jsem si s Deou, viceprezidentskou pro finance, která přišla podpořit publikum, stejně jako Silu (stážistka ze Singapuru, která při každé střelbě jejím směrem ječela jak při sledování Mlčení jehňátek.). S Deou jsem si výborně popovídal, velice příjemná slečna, která má tak pěkný obličej, že bych se ji po menší dietě nebál poslat na Miss.
Když hra skončila, jen tak jsem nadhodil, co takhle jít někam do dance klubu. Už nám to kdosi sliboval, ale nevyšlo to. Pár hlav se dalo dohromady a prý, že jo. Výborně, konečně poznám, jak se po večerech baví mládež. I gotta feeling...
Půlhodiny se všichni dohadovali, než se logistický problém vyřešil. Kluci mě hodili spolu s Kikim k motorce, na které jsme pokračovali ke mně, abych se mohl převlíct. V kraťasech totiž do klubu jít nemůžu. A nejen to. Kromě dlouhých kalhot musím mít také košili. Jak to vyřešit? Jedinou použitelnou košili mám kostkovanou, stejně jako moje kalhoty, to by vypadalo hrozně. Přemýšlím ve sprše, až na to přijdu. Normálně bych to na sebe nevzal ale...Vytahuju kalhoty, které nosím jako business casual do práce, a kombinuju je s károvanou košilí a teniskama. Jestli tuhle fotku uvidí moje stylistka, asi spáchá sebevraždu.
Hodím do sebe tři sušenky, zbytek zavřu do krabice, aby nepřišla armáda mravenců, a vyrážíme na místo srazu k Babovi. Nechávám si u něj notebook a další věci, protože tuším, že někdy nad ránem asi taxíkem nepojedu a radši přesmím na centrálním rozvozili praktikantů u Baby.
U Baby čekáme více než hodinu. To víte, všichni se musí na ten klub pořádně připravit. Zkoumám mezitím připojení, abych si aspoň skočil na net. Kdo by tady hledal wifi, ten by tady nepochodil, místo wifi tady ze stropu trčí liány. Tady wifi signál vyhodí třeba jen špatné počasí. Jednu liánu si zapíchnu i do mého noťasu, nicméně mi net nejede. Prosím Tarzana, jestli by se na to nemoh podívat. Ovšem ani podívání nepomáhá, dokonce ani konfigurace IP adresy. Tracert na google mlčí, kašlu na to, jdu vám psát pohádku na dobrou noc a postnu ji někdy později.
Po pár letech se skutečně dobíráme k odchodu. Je už po desáté večer, a tak cesta začíná být zajímavá. Na cestě potkáváme spuštěnou závoru. Je to kvůli bezpečnosti. Otáčíme se, abychom vyzkoušeli objížďku. A hele, po kilometru jízdy nás překvapí další závora. Tak neva, zkusíme odboočit jinde u prvního místa, což se nám daří. Dozvídám se zajímavou věc. Musíme pohnout kostrou, protože po dvanácté večer už se vstup do klubu pekelně platí. Půl hodiny předtím, než Popelka ztratí střevíček, parkujeme u restaurací nedaleko klubu. Poprosil jsem ostatní totiž, že bych i něco zakousl. Tak tedy jo. Nakonec vzhledem k pozdní noční hodině není paleta teplých pokrmů příliš rozsáhlá, a tak si za nekřesťanské peníze objednávám jakýsi horký koláč, který mi chlapík do deseti minut upeče. No bomba. Skutečně za pár minut držím krabici s neskutečně výborným horkým koláčem v ruce. Sním ho polovinu, zbytek nechávám ostatním. Opravdu šmakoval, a tak lituju jen ruce umaštěné od oleje, který ještě z koláče odkapával.
Parkujeme u klubu. Není to jen tak ledajaký, ale prý opravdu vyhlášený klub. Zajímavostí je, že se nachází na spojovací chodbě mezi dvěma budovami, a sice ve výšce cca 10 metrů. Zajímavé řešení klubu. Beru si jen peněženku a jdu napřed. Ještě jednou si čistím ruce od oleje a čekám na ostatní. Tohle čekání stojí za to. Zejména proto, že tady vcházejí nalíčené dámy na podpadcích a obvykle s větším výstřihem a kratší nebo ještě kratší sukní, což jsem doposud v této zemi nezahlédl. Po půl hodině čekání (což je asi nejčastější činnost v Indonésii) už se mi pokukování po dámách zajídá. Na co vlastně čekáme? Na Kishi. Marně se snažím vzpomenout, která to je, naštěstí za deset minut přichází. Wow, tomu říkam odvaha. TTak teď už jdem? Ne, čekáme ještě na jednoho kluka, kamaráda od Kishi.
Po hodině (a teď myslím hodině jako hodině) přichází kamarád a my putujem nahoru. Až tam mi dochází, proč jsme čekali. Jdeme si sednout do VIP lounge vedle DJ. Tohle je evidentně synáček majitele klubu, nebo někdo na tenhle způsob. Tak fajn, to beru. Hudba ¨jako v obvyklém klubu, zařízení na tuto zemi až nezvykle moderní. Když se jdeme podívat na nápojový lístek, nechce se mi věřit vlastním očím. Objednávám si Cubu Libre za 170 Kč a stále věřím, že přinesou krýgl cuby libre. Po deseti minutách ke mně místo krýgle putuje sklenka od whisky z vtšiny naplněná ledem a čímsi černým uvnitř. Když se odolávám, že jsem si objednal Cubu Libre, ne panáka, jsem ujišťován, že jde o Cubu Libre. Tak ok. Loknu si. Hm. Já myslel, že v Cuba libre je i něco jako cola, ale evidentně to tady soudruzi neředí. Možná musím počkat, až se mi roztopí led. No co, znechuceně slintám Osvobozenou Kubu.
Při mém tančení si všímám zajímavé věci, některé páry se tady oblizují. Tak vida, přeci jen nějaké západní vlivy. Jinak si ale všichni udržují vzdálenost těla, tedy aspoň v rámci možností tohohle přeplněného klubu. Chvíli s holkama tančíme na repráku, pak na molu, ze kterého nás ale za chvíli vyženou. Začíná totiž módní přehlídka se spoře oděnými modelkami. Přátelé, skutečně bylo na co koukat. Už nevím, jestli jsem to zmiňoval, ale slečny v Bandungu jsou opravdu krásné, nebál bych se je přirovnat ke Španělkám.
Po představení na molu pokračovala zábava. Zůstával jsem s přáteli pohromadě, snad abych je neurazil, snad abych se neztratil.
Po hodině nás zábava omrzela a zamířili jsme do hospůdky. No, byla to hospůdka se vším všudy. Před vchodem valníky odhadem ještě z druhé světové, uvnitř vedle stolu, kam jsme si sedli, nagrcáno, kousek od nás spící opilý, dle vzhledu a stavu však spíše zdrogovaný (nebo možná i obojí) jedinec. Objednávkový list mi opět málem zaslal infarkt s domovní prohlídkou, lahev piva za 70 Kč mi přijde v rozvojové zemi prostě poněkud předražená. Nakonec si ho ale kupuju, snad abych místní pivo Bintang ochutnal. Dojem není špatný, ale znáte to, mezní užitek se tady s mezními náklady v optimu nepotkává.
Sedíme a povídáme někdy do čtvrté ráno, vzhledem k tomu, že dost z nás už je unavených, balíme kufry a frčíme spát (řidič přece zas tolik nepil, a i kdyby, tady se policejní kontroly nedělají). Dobré ráno muezzíne, dobrou noc pařmeni!
Den pátý - stěhování vol. 2
Je pátek dopoledne a já sedím v kavárně J.Co v shopping centru. Čekám na Arsana a Ariho, až se domodlí. Páteční čas oběda je pro muslimy to stejné co pro křesťany nedělní mše v kostele. Usrkávám lahodnou horkou čokoládu a pokukuju po ženských – co jiného se dá dělat když u sebe máte peněženku a vše kolem je v Indonéštině, jen místy cinty v angličtině typu best quality. Překvapuje mě, že lidi jsou tady s prominutím trochu tlustí. Když se po necelé hodině kluci vrátí, ptám se jich, jestli to je tím, že jsou bohatší. Ano, běžný Indonésan příliš nechodí, protože na to obvykle nevlastní dostatek finančních zdrojů,navíc jiné obchody poslouží úplně stejně.
Vracíme se do auta a odjíždíme mě ubytovat k nové rodině. Bydlí nedaleko. Jako první je mi představen Orie, brýlatý chlapec zdánlivě připomínající japončíka. Umí anglicky, to je výborné! Pomáhá mi z bagáží k němu do pokoje, odnášíme všechny věci až někam na půdu. Nakolik mi stačí plíce při výstupu na Everest (Orieho pokoj), natolik mu chválím velikost baráku. Ptám se jestli jsou zámožní, když mají svoji restaurací a pronajímají studentům několik apartmánů. Prý ne, střední třída. Hm, no jestli jsou oni střední třída, tak už Indonésie možná ani nepatří mezi rozvojovky.
Podávám si ruku s otcem rodiny, ten při tom něco mumlá, nerozumím, ale usmívám se, dokud mou ruku nepustí. Dědeček Orieho se se mnou poznává s dobrou angličtinou, odpovídám mu na pár standardních otázek a odcházím nahoru za Oriem. Ten mi vysvětluje situaci. Jsou tradiční muslimská rodina, mají sedm dětí, on je nejstarší syn. Přestože pochází z tradiční rodiny, on zas tak tradiční není. Jako správný povedený synátor z tradiční rodiny má rád Jacka Danielse nebo Baileys . Modlení nehrotí, jednou denně postačí. Jsem zvědav, čím mě ještě překvapí.
Ptám se, jestli se můžu připíchnout na net, prý to mám zkusit, ale sem tam to vypadává. Proti gustu žádný dišputát, ale spíše sem měl pocit, že se to sem tam na pár vteřin připojí. Na chvíli zasvítil skype a zase zhasnul. Google se mi nenačetl. Tak fajn, zkusíme tracert na google. Jak to tak vidím, tenhle kabel mi s internetem v nejbližší době nepomůže.
Povečeříme a večer místo netu rozebíráme islám. Víte, co znamená islám? Znamená mír. Když jsem se zeptal na džihád, vysvětlil mi Orie, že problém je v různém výkladu islámu. Mohamed nikdy nic o násilí nemluvil, Džihád je o obraně islámu a šíření mírovou cestou. Při obratu šíření mírovou cestou mě teda nenapadlo nic lepšího než jeho 6 sourozenců aneb tradiční muslimská rodina. Vzhledem k průměrné porodnosti v Evropě je tato mírová cesta vysoce efektivní. Ale takhle to myšleno zřejmě nebylo.
Kolem deváté odjíždíme do restaurace sledovat jeden z prvních zápasů mistrovství světa. Klasika, používáme auto jak kráva. Auto není vyloženě nové, a tak se ptám, jestli je Orieho. Ne, je jeho dědečka. No proč ne. U nás má důchodce ze střední třídy favoše, v lepším případě už felišku, v nejlepším fabku. Tahle kára s koženými sedadly spíš připomínala Land Rover než škodovku.
Parkoviště je beznadějně plné, parkujeme jinde. Když vlezeme dovnitř, kluci se chvíli dohadují, ne že bych rozuměl o čem. Sedneme si na jakési vyvýšené pódium, kde mám s délkou mých nohou menší komplikace. Orie s jeho bratrancem mi vysvětlují, že se nebudem nakonec dívat na fotbal, odsud je blbý výhled, všechna místa na koukání jsou obsazená a vzhledem k naprosté převaze poptávky se za místa před televizorem dokonce platí. To jsou věci. Mi je to jedno, já potřebuju jen net, abych mohl mluvit s pár lidma včetně rodičů, aby věděli, že jsem těch prvních pár dní ve zdraví přežil (no ve zdraví, ten smog co tu je mi možná zanedlouho sešle rakovinu plic, přecházení silnice zase možná infarkt. No uvidíme.
Připojení je bezvadné, vyřizuju, co potřebuju. Jediný problém byl hluk, protože tady se fandí opravdu na plno, přestože Indonésie na mistrovství vlastní tým nemá. Fotbal je tady alfou a omegou a patří ke každodennímu životu stejně jako rýže nebo čaj, nebo v Česku pivo a pěkné ženské.
Nad tím, že jsme půlhodiny jeli někam sledovat fotbal, který jsme neviděli, se nikdo nepozastavuje. Večer to byl fajn. Minimálně pro mě.
Vracíme se do auta a odjíždíme mě ubytovat k nové rodině. Bydlí nedaleko. Jako první je mi představen Orie, brýlatý chlapec zdánlivě připomínající japončíka. Umí anglicky, to je výborné! Pomáhá mi z bagáží k němu do pokoje, odnášíme všechny věci až někam na půdu. Nakolik mi stačí plíce při výstupu na Everest (Orieho pokoj), natolik mu chválím velikost baráku. Ptám se jestli jsou zámožní, když mají svoji restaurací a pronajímají studentům několik apartmánů. Prý ne, střední třída. Hm, no jestli jsou oni střední třída, tak už Indonésie možná ani nepatří mezi rozvojovky.
Podávám si ruku s otcem rodiny, ten při tom něco mumlá, nerozumím, ale usmívám se, dokud mou ruku nepustí. Dědeček Orieho se se mnou poznává s dobrou angličtinou, odpovídám mu na pár standardních otázek a odcházím nahoru za Oriem. Ten mi vysvětluje situaci. Jsou tradiční muslimská rodina, mají sedm dětí, on je nejstarší syn. Přestože pochází z tradiční rodiny, on zas tak tradiční není. Jako správný povedený synátor z tradiční rodiny má rád Jacka Danielse nebo Baileys . Modlení nehrotí, jednou denně postačí. Jsem zvědav, čím mě ještě překvapí.
Ptám se, jestli se můžu připíchnout na net, prý to mám zkusit, ale sem tam to vypadává. Proti gustu žádný dišputát, ale spíše sem měl pocit, že se to sem tam na pár vteřin připojí. Na chvíli zasvítil skype a zase zhasnul. Google se mi nenačetl. Tak fajn, zkusíme tracert na google. Jak to tak vidím, tenhle kabel mi s internetem v nejbližší době nepomůže.
Povečeříme a večer místo netu rozebíráme islám. Víte, co znamená islám? Znamená mír. Když jsem se zeptal na džihád, vysvětlil mi Orie, že problém je v různém výkladu islámu. Mohamed nikdy nic o násilí nemluvil, Džihád je o obraně islámu a šíření mírovou cestou. Při obratu šíření mírovou cestou mě teda nenapadlo nic lepšího než jeho 6 sourozenců aneb tradiční muslimská rodina. Vzhledem k průměrné porodnosti v Evropě je tato mírová cesta vysoce efektivní. Ale takhle to myšleno zřejmě nebylo.
Kolem deváté odjíždíme do restaurace sledovat jeden z prvních zápasů mistrovství světa. Klasika, používáme auto jak kráva. Auto není vyloženě nové, a tak se ptám, jestli je Orieho. Ne, je jeho dědečka. No proč ne. U nás má důchodce ze střední třídy favoše, v lepším případě už felišku, v nejlepším fabku. Tahle kára s koženými sedadly spíš připomínala Land Rover než škodovku.
Parkoviště je beznadějně plné, parkujeme jinde. Když vlezeme dovnitř, kluci se chvíli dohadují, ne že bych rozuměl o čem. Sedneme si na jakési vyvýšené pódium, kde mám s délkou mých nohou menší komplikace. Orie s jeho bratrancem mi vysvětlují, že se nebudem nakonec dívat na fotbal, odsud je blbý výhled, všechna místa na koukání jsou obsazená a vzhledem k naprosté převaze poptávky se za místa před televizorem dokonce platí. To jsou věci. Mi je to jedno, já potřebuju jen net, abych mohl mluvit s pár lidma včetně rodičů, aby věděli, že jsem těch prvních pár dní ve zdraví přežil (no ve zdraví, ten smog co tu je mi možná zanedlouho sešle rakovinu plic, přecházení silnice zase možná infarkt. No uvidíme.
Připojení je bezvadné, vyřizuju, co potřebuju. Jediný problém byl hluk, protože tady se fandí opravdu na plno, přestože Indonésie na mistrovství vlastní tým nemá. Fotbal je tady alfou a omegou a patří ke každodennímu životu stejně jako rýže nebo čaj, nebo v Česku pivo a pěkné ženské.
Nad tím, že jsme půlhodiny jeli někam sledovat fotbal, který jsme neviděli, se nikdo nepozastavuje. Večer to byl fajn. Minimálně pro mě.
Den čtvrtý - přivítání
S pocitem zmlácení se probouzím kolem deváté ráno. Měl jsem vstávat už před hodinou, ale tady se na čas nehraje. Odkulhal jsem do mokřadů a snažil se ze sebe na wc něco vyloudit. Netrvalo mi ani několik sekund, než jsem seznal, že ta včerejší večeře titul nápad roku nevyhraje. No tak si dám na večeři rýží s kečupem, co naplat. Provedl jsem ranní hygienu – tentokrát už s teplou vodou – až jsem se od ucha k uchu usmíval, pobalil si věci a vyrazil jsem s rukama do jejich školy na test. Bohužel, pánové ještě dovču nemají, čeká jich ještě několik testů. Tenhle byl zrovna na téma marketing. Na toto téma mi položil Ersan otázku na téma jak udělat rebranding značky? Případová studie se týkala populárního indonéského zpěváka, kterého si 32 indonéských celebrit – zejména hereček – platilo za sex. Můj názor zněl, že by mohl udělat v muslimském světě sexuální revoluci, což bylo z trošku jiného soudku, než chlapci čekali.
Na univerzitě UNPAD, kde kluci studují mezinárodní vztahy, jsem našel kvalitní nezabezpečené wifi připojení, a tak jsem si po schůzce s Bonangem, který mi předal zapomenutý pas a mikinu, zaskypoval a začal makat na blogu. Dvě hodiny mi utekly jako voda, kterou jsem si přis mříže koupil u bufetáře. Vyrazili jsme do podobně harmonické restaurace jako včera (harmonická chápejte jako v harmonii s přírodou, nikdo si nevšímá mravenců či jiných potvůrek na stole. Na záchod to radši vydržím někam dál, na špinavého turka se mi v současném stavu nechce ani kdyby mi prachy do kapes strkali.
Vyrazili jsme do shopping centra s dalšími praktikanty z Číny, Indie a Singapuru. Ve všech případech se jednalo o ženské a i centrum, do kterého jedeme, je poněkud růžového charakteru. Připadám si jak turista, máme hoďku a půl rozchod, v 5 sraz před KFC. Dva dobří lidé z AIESEC Bandung mě doprovázejí do obchodu a pomáhají mi se orientovat třeba v případě nákupu obalu na brýle.
Půl hodiny před srazem už malinko znuděně sedíme v KFC a čekáme na Sheeni z Indie, která si nákupní horečku evidentně užívá. Když děláme společné fotky, je mi řečeno, že se tvářím příliš seriózně, přece musím dělat nějaké ksichtíky ne? Tak jo, ale ne že mě otagujete na facebooku, jasné?
Spíš ze zvědavosti jsem si objednal chick´n fillet. Vypadalo to jako Langer a až na sos uvnitř to i stejně chutnalo. Cena byla nepatrně nižší než u nás. Podle parity kupní síly by mohl mít longer podobný význam jako big mac index.
Na welcoming party nás praktikantů odjíždíme taxíkem. Jedeme po třech dvěma taxíky, každý za nějakých 5 kilometrů jízdy platí 17 korun. To jde na taxi, ne?
Party má začít v 6.30 v otevřené restauraci. Tentokrát jsem překvapen, s jakou přesností někteří lidé přicházejí. Každý se mi a dalším novým stážistům představují a já jejich jméno úspěšně zapomínám. Jediné jméno, které mám dosud v hlavě, je Anggit. Za a mi to jméno připomíná angínu, za b si to pamatuje moje tělo. Nádherná holka, na Indonésanku nesmírně vysoká, plné rty, zlatý úsměv, objemný hrudník, nevinný výraz. Hned se ptám kolegů, jak se věci mají. Bohužel, Anggit je zadaná, což je u krásných ženských celosvětově téměř pravidlo (čím hezčí, tím větší pravděpodobnost, že je zadaná). Chvíli se mnou konverzuje a pak se ptá, jestli si někdy někam třeba nevyjdem. Říkám, že velice rád. Ptám se tedy kolegů, zda má „pozvání na procházku" pro ně stejný význam co pro nás. Prý ani ne, spíš záleží na člověku, ale spíš chce poznat někoho nového a vylepšit svou angličtinu.
Všichni jsme si objednali jídlo z bible, party začala. Biblí chápejte souhrn jídelních lístků šesti restauračních zařízení a fastfoodu, které nás obklopovaly. Pro lepší pochopení, představte si, že jdete do food courtu na chodově a na stole leží dohromady svázané menu KFC, mekáče, potrefené husy, číňana, vietnamce a českých specialit. Takže asi tak.
Jako každý jiný praktikant i já jsem musel pronést projev na téma odkud seš a co tu chceš. Po projevech jsme se dali do řeči. Opět se každý, kdo přišel později představoval, doufám, že chápou, že si všechna jejich jména pamatovat nemůžu, nebo aspoň ne hned. Asi o dvě hodiny později jsme se přesunuli na Karaoke. V podzemní garáži byl hicák jak nikde. Vyjeli jsme do sedmého patra a čekali na ostatní, než jsme se přesunuli do jedné z místností. Karaoke bylo poměrně nové, s plazmovou, výborné repráky. Holky zpívaly nádherně, u chlapů už to byl trošku problém. Lady Gaga či Black Eyed Peas bych ještě zvládal, ale nějak úplně v mainstreemu nefrčím, takže písničky od Glee, Justina Biebera nebo Davida Cooka, kterého všem připomínám, jsem spíše prospal. Byl jsem dotázán, jestli si můžu taky vybrat nějaké písničky. Tak fajn. Hledám v databázi. Žádní Rammsteini, Systém of a down, Scooter, dokonce ani Bloodhound Gang. Náhodou se dostávám k Backstreetboys – Just want you to know. Tak to spíše z recese volím, protože jsem si z toho jednou s přáteli dělal legraci. Slova už si moc nepamatuju, zpívat neumím a i vzhledem k tomu, že jsem jediný, kdo písničku zná, přepínám s pocitem největšího trapasu písničku na další. OK. Na druhý pokus se ujišťuju, že nejsem jediný, kdo zná písničku, a s kolegou se pokoušíme zapět Still Loving You on Škorpíků. Úděl jsem splnil, ještě chvíli a odjíždíme domů. Jen se ujišťuju, že je tady karaoke hodně populární. Prý ještě víc než hodně.
Na univerzitě UNPAD, kde kluci studují mezinárodní vztahy, jsem našel kvalitní nezabezpečené wifi připojení, a tak jsem si po schůzce s Bonangem, který mi předal zapomenutý pas a mikinu, zaskypoval a začal makat na blogu. Dvě hodiny mi utekly jako voda, kterou jsem si přis mříže koupil u bufetáře. Vyrazili jsme do podobně harmonické restaurace jako včera (harmonická chápejte jako v harmonii s přírodou, nikdo si nevšímá mravenců či jiných potvůrek na stole. Na záchod to radši vydržím někam dál, na špinavého turka se mi v současném stavu nechce ani kdyby mi prachy do kapes strkali.
Vyrazili jsme do shopping centra s dalšími praktikanty z Číny, Indie a Singapuru. Ve všech případech se jednalo o ženské a i centrum, do kterého jedeme, je poněkud růžového charakteru. Připadám si jak turista, máme hoďku a půl rozchod, v 5 sraz před KFC. Dva dobří lidé z AIESEC Bandung mě doprovázejí do obchodu a pomáhají mi se orientovat třeba v případě nákupu obalu na brýle.
Půl hodiny před srazem už malinko znuděně sedíme v KFC a čekáme na Sheeni z Indie, která si nákupní horečku evidentně užívá. Když děláme společné fotky, je mi řečeno, že se tvářím příliš seriózně, přece musím dělat nějaké ksichtíky ne? Tak jo, ale ne že mě otagujete na facebooku, jasné?
Spíš ze zvědavosti jsem si objednal chick´n fillet. Vypadalo to jako Langer a až na sos uvnitř to i stejně chutnalo. Cena byla nepatrně nižší než u nás. Podle parity kupní síly by mohl mít longer podobný význam jako big mac index.
Na welcoming party nás praktikantů odjíždíme taxíkem. Jedeme po třech dvěma taxíky, každý za nějakých 5 kilometrů jízdy platí 17 korun. To jde na taxi, ne?
Party má začít v 6.30 v otevřené restauraci. Tentokrát jsem překvapen, s jakou přesností někteří lidé přicházejí. Každý se mi a dalším novým stážistům představují a já jejich jméno úspěšně zapomínám. Jediné jméno, které mám dosud v hlavě, je Anggit. Za a mi to jméno připomíná angínu, za b si to pamatuje moje tělo. Nádherná holka, na Indonésanku nesmírně vysoká, plné rty, zlatý úsměv, objemný hrudník, nevinný výraz. Hned se ptám kolegů, jak se věci mají. Bohužel, Anggit je zadaná, což je u krásných ženských celosvětově téměř pravidlo (čím hezčí, tím větší pravděpodobnost, že je zadaná). Chvíli se mnou konverzuje a pak se ptá, jestli si někdy někam třeba nevyjdem. Říkám, že velice rád. Ptám se tedy kolegů, zda má „pozvání na procházku" pro ně stejný význam co pro nás. Prý ani ne, spíš záleží na člověku, ale spíš chce poznat někoho nového a vylepšit svou angličtinu.
Všichni jsme si objednali jídlo z bible, party začala. Biblí chápejte souhrn jídelních lístků šesti restauračních zařízení a fastfoodu, které nás obklopovaly. Pro lepší pochopení, představte si, že jdete do food courtu na chodově a na stole leží dohromady svázané menu KFC, mekáče, potrefené husy, číňana, vietnamce a českých specialit. Takže asi tak.
Jako každý jiný praktikant i já jsem musel pronést projev na téma odkud seš a co tu chceš. Po projevech jsme se dali do řeči. Opět se každý, kdo přišel později představoval, doufám, že chápou, že si všechna jejich jména pamatovat nemůžu, nebo aspoň ne hned. Asi o dvě hodiny později jsme se přesunuli na Karaoke. V podzemní garáži byl hicák jak nikde. Vyjeli jsme do sedmého patra a čekali na ostatní, než jsme se přesunuli do jedné z místností. Karaoke bylo poměrně nové, s plazmovou, výborné repráky. Holky zpívaly nádherně, u chlapů už to byl trošku problém. Lady Gaga či Black Eyed Peas bych ještě zvládal, ale nějak úplně v mainstreemu nefrčím, takže písničky od Glee, Justina Biebera nebo Davida Cooka, kterého všem připomínám, jsem spíše prospal. Byl jsem dotázán, jestli si můžu taky vybrat nějaké písničky. Tak fajn. Hledám v databázi. Žádní Rammsteini, Systém of a down, Scooter, dokonce ani Bloodhound Gang. Náhodou se dostávám k Backstreetboys – Just want you to know. Tak to spíše z recese volím, protože jsem si z toho jednou s přáteli dělal legraci. Slova už si moc nepamatuju, zpívat neumím a i vzhledem k tomu, že jsem jediný, kdo písničku zná, přepínám s pocitem největšího trapasu písničku na další. OK. Na druhý pokus se ujišťuju, že nejsem jediný, kdo zná písničku, a s kolegou se pokoušíme zapět Still Loving You on Škorpíků. Úděl jsem splnil, ještě chvíli a odjíždíme domů. Jen se ujišťuju, že je tady karaoke hodně populární. Prý ještě víc než hodně.
Den třetí - stěhování
Dneska je můj velký den. Mám se stěhovat z kolejí u Bonanga k hostitelské rodině. Celý program se tomu přizpůsobuje. Vlastně je to to jediné, co dneska hodlám dělat. Trochu jsem si pospal do dopoledního času, provedl ranní hygienu (= polívání rendlíkem se studenou vodou s použitím šampónu a sprcháče + umytí zubů s použitím čtvrt litru pitné vody) a sbalil se.
Schválně jsem se rozhlížel, zda jsem náhodou na něco nezapomněl. Tenisová raketa, balík hajzlpapírů, taška se špinavým prádlem, kufr, příruční zavazadlo, všechno mám. Čas oběda, čas vyrazit. Čekáme ale na taxi, obvykle mu to trvá do hodiny, než přijede. Tentokrát si však pospíšil a čekali jsme jen zhruba půlhodinu. Můj kufr jsem si do úložného prostoru hodil radši sám, měl jsem pocit, že kufr je stejně těžký a snad i větší než řidič taxíku. Rodinu jsme měli potkat na office. Ještě předtím jsem ale potřeboval něco na bolení v krku, a tak jsme skočili do lékárny Apotik. Představte si nejmenší lékárnu, kde mají polovinu věcí, než normálně v lékárně najdete. Tady se stále pěstuje lidové lékařství, plus tu máte Alláha, který by vás neměl nechat ve štychu, tak proč si kupovat léky. Tomu odpovídala i cena medikamentů srovnatelná s ČR, možná malinko vyšší. Za 3 drobnosti jsem vyplázl necelé tři stovky. No neva, snad to aspoň bude fungovat.
Dorazili jsme na místo. Zhruba šedesát korun, na kolik nás vyšlo taxi, mi přišlo poměrně levné, vzhledem k několikakilometrové vzdálenosti a zhruba čtvrthodinové zastávce v lékárně. Hodil jsem si věci na office, poděkoval Bonangovi za všechno a podal mu ruku. Bonang mi ještě jednou poděkoval za tričko české fotbalové reprezentace (drobná vsuvka, když jsem ho kupoval nedaleko staromáku, ptal se mě prodejce, zda jedu fandit, tak jsem řek, že ne, že letím do Indonésie a spíš chci reprezentovat; na to on povídal, že má z Indonésie manželku a že za ní zase brzo pojede...tak třeba si tu taky nějakou muslimku narazím, o věrnost místních žen bych se rozhodně nebál) a hned si pádil vyzvednout pas s letenkou do agentury, která mu přidělávala tolik vrásek, co tradicionalistickým rodičům jejich dvanáctiletý spratek.
Čekal jsem s pár bezejmennými AIESECáři (tedy já si pamatuju, že se mi představovali, ale jména se mi podařilo úspěšně zapomenout) na rodinu. Za 2 minuty po odchodu Bonanga přišli další dva AIESECáři. Představili se a řekli mi, ať jdu s něma. Naložili mě do auta i s věcma do tatínkova auta. „So, guys, you will take me to the family, right?" – „Actually, the things changed a lil bit. I was at the host fam and the room is still in preparation. Is it ok when you move there on Friday? You will stay at our dorms." – „OK" odvětil jsem spíše ve stylu mám snad na výběr? Ne že by se mi to úplně líbilo, ale zvládnu to. Nakonec nebylo tak těžké zkousnout takovou změnu, dokonce jsem měl velikou radost, když jsem se dozvěděl, že mají evropský záchod a teplou vodu.
Před šestou večer jsme se konečně dostali na kolej. Velikost odpovídala průměrně velké pražské koleji. Akorát že v tomto případě obývá pokoj obvykle pouze 1 člověk. Já se převlíkl, kluci se pomodlili a šli jsme na večeři. Ari a Ersan, AIESECáři, se kterýma jsem teď byl na koleji, mě vzali na večeři. Když jsem viděl cenu na jídelním lístku, zeptal jsem se pro jistotu kolegů, zda je to čisté. Ono když vám po stole lezou mravenci a nejlevnější jídlo, které jste dosud jedli, bylo třikrát dražší, tak vám to příliš na jistotě nepřidá. Byl jsem ujištěn, že to je vyhlášená studentská jídelna, takže by ta večeře za cca 21 korun měla být naprosto bezpečná. Dal jsem si zase Sop rawon, takový řídký guláš, a převrátil jsem do něj rýži. Výživná, poněkud pálivá večeře chutnala docela dobře, no neberte to za ty prachy.
Večer jsem se snažil použít internet, ale neustále vypadával, tak jsem si raději ustlal na zemi (kde jsme spali dva vedle sebe) a šel spát, což mi po týdnu, kdy jsem spal v průměru jen 4 hodiny denně, docela bodlo.
Schválně jsem se rozhlížel, zda jsem náhodou na něco nezapomněl. Tenisová raketa, balík hajzlpapírů, taška se špinavým prádlem, kufr, příruční zavazadlo, všechno mám. Čas oběda, čas vyrazit. Čekáme ale na taxi, obvykle mu to trvá do hodiny, než přijede. Tentokrát si však pospíšil a čekali jsme jen zhruba půlhodinu. Můj kufr jsem si do úložného prostoru hodil radši sám, měl jsem pocit, že kufr je stejně těžký a snad i větší než řidič taxíku. Rodinu jsme měli potkat na office. Ještě předtím jsem ale potřeboval něco na bolení v krku, a tak jsme skočili do lékárny Apotik. Představte si nejmenší lékárnu, kde mají polovinu věcí, než normálně v lékárně najdete. Tady se stále pěstuje lidové lékařství, plus tu máte Alláha, který by vás neměl nechat ve štychu, tak proč si kupovat léky. Tomu odpovídala i cena medikamentů srovnatelná s ČR, možná malinko vyšší. Za 3 drobnosti jsem vyplázl necelé tři stovky. No neva, snad to aspoň bude fungovat.
Dorazili jsme na místo. Zhruba šedesát korun, na kolik nás vyšlo taxi, mi přišlo poměrně levné, vzhledem k několikakilometrové vzdálenosti a zhruba čtvrthodinové zastávce v lékárně. Hodil jsem si věci na office, poděkoval Bonangovi za všechno a podal mu ruku. Bonang mi ještě jednou poděkoval za tričko české fotbalové reprezentace (drobná vsuvka, když jsem ho kupoval nedaleko staromáku, ptal se mě prodejce, zda jedu fandit, tak jsem řek, že ne, že letím do Indonésie a spíš chci reprezentovat; na to on povídal, že má z Indonésie manželku a že za ní zase brzo pojede...tak třeba si tu taky nějakou muslimku narazím, o věrnost místních žen bych se rozhodně nebál) a hned si pádil vyzvednout pas s letenkou do agentury, která mu přidělávala tolik vrásek, co tradicionalistickým rodičům jejich dvanáctiletý spratek.
Čekal jsem s pár bezejmennými AIESECáři (tedy já si pamatuju, že se mi představovali, ale jména se mi podařilo úspěšně zapomenout) na rodinu. Za 2 minuty po odchodu Bonanga přišli další dva AIESECáři. Představili se a řekli mi, ať jdu s něma. Naložili mě do auta i s věcma do tatínkova auta. „So, guys, you will take me to the family, right?" – „Actually, the things changed a lil bit. I was at the host fam and the room is still in preparation. Is it ok when you move there on Friday? You will stay at our dorms." – „OK" odvětil jsem spíše ve stylu mám snad na výběr? Ne že by se mi to úplně líbilo, ale zvládnu to. Nakonec nebylo tak těžké zkousnout takovou změnu, dokonce jsem měl velikou radost, když jsem se dozvěděl, že mají evropský záchod a teplou vodu.
Před šestou večer jsme se konečně dostali na kolej. Velikost odpovídala průměrně velké pražské koleji. Akorát že v tomto případě obývá pokoj obvykle pouze 1 člověk. Já se převlíkl, kluci se pomodlili a šli jsme na večeři. Ari a Ersan, AIESECáři, se kterýma jsem teď byl na koleji, mě vzali na večeři. Když jsem viděl cenu na jídelním lístku, zeptal jsem se pro jistotu kolegů, zda je to čisté. Ono když vám po stole lezou mravenci a nejlevnější jídlo, které jste dosud jedli, bylo třikrát dražší, tak vám to příliš na jistotě nepřidá. Byl jsem ujištěn, že to je vyhlášená studentská jídelna, takže by ta večeře za cca 21 korun měla být naprosto bezpečná. Dal jsem si zase Sop rawon, takový řídký guláš, a převrátil jsem do něj rýži. Výživná, poněkud pálivá večeře chutnala docela dobře, no neberte to za ty prachy.
Večer jsem se snažil použít internet, ale neustále vypadával, tak jsem si raději ustlal na zemi (kde jsme spali dva vedle sebe) a šel spát, což mi po týdnu, kdy jsem spal v průměru jen 4 hodiny denně, docela bodlo.
Den druhý - poprvé v práci
Úterý je pro mě významný den. Jdu totiž poprvé do práce. Abych byl ale přesný, prací se to úplně nazvat nedá. Ona vznikla menší miskomunikace, nebo jak to nazvat. Měl jsem sem jet učit do jedné organizace angličtinu a dávat rozdílný pohled na realitu porovnáním s ČR. Mělo mi to zabrat 30 hpdin týdně. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že budu pracovat dva dny v týdnu a to od 14 do 17 hodin, tedy dohromady 6 hodin. No proč ne. Taky jsem si nakoupil pexesa pro děti, které měly být mezi 10-16 lety. S pexesem se dobře učí angličtina i u těchto starších dětí. Termín děti však ale není úplně na místě, jde o mladé lidi, zhruba mezi 20 a 35 lety. No proč ne. Aspoň ukážu mou flexibilitu, která se především v byznysu hodně cení.
Bonang mě zavedl na místo a čekal se mnou. Hned mě obklopilo několik netrpělivých svěřenců. Se všemi jsem si potřásl ruku, ale nepamatuju si vůbec jména, snad jen Rinalda, který asi jako jediný uměl docela dobře anglicky, jen jsem měl kvůli jeho postižení problém mu rozumět. Otázky byly poměrně klasické typu odkud jsi, jak dlouho tu budeš, jak se Ti tu líbí. Na otázku Co se mi tu nejvíc líbí zatím, musel jsem říct, že holky. Všichni se strašně smáli, ale ne tomu, že bych neměl pravdu. Já si představoval šikmooké nepřitažlivé holky. Dokonce ještě během cesty to nevypadalo až na ty šikmé oči jinak. Dívky z Bandungu jsou však nejkrásnější z celé Indonésie a řeknu vám, že je vážně na co koukat, a to i přesto, že většinou nenosí kvůli vyznání kratší kalhoty nebo celkově vyzývavé oblečení. Překvapilo mě, že si můžou vybrat, zda budou zahaleny či nikoli.
Toť prozatím vše k odbočce místní ženy. Popovídal jsem si s několika svěřenci, ještě než dorazil kan (bratr) Yaya. Jde o vedoucího zájmového kurzu. Bonang nás opustil a my začli. V krátkosti jsem se představil, poté mě asi hodinu se mě chovanci Bengkel Kreasi (v překladu tvůrčí dílny) zpovídali – kan Yaya překládal, takže nikdo nepřišel zkrátka. Přiznám se, že mě velice zaskočila doplňující otázka, zda masturbuju. Bylo to myšleno spíš z legrace, nevím určitě, zda vůbec všichni svěřenci chápou význam slova, nicméně jsem odmítl odpovědět, protože jsem takovou otázku absolutně nečekal a lehce mě vyvedla z míry.
Poté jsme se vrhli na hraní na hudební nástroje a na divadlo. Postižené děti mají nadání prožívat emoce hodně do hloubky. Hru vymyslel jeden z členů Bengkel Kreasi, který i nedávno vydal vlastní knihu. Neváhám a knihu si kupuju přímo od něj taky. Jde o princip.
Chvíli po skončení hodiny (3 hodiny bez přestávky) jsem čekal na Kikiho, který mě měl vyzvednout. Lilo jako z konve a taky se patrně ochladilo, takže jsem byl rád, že jsem si vzal delší kalhoty a deštník.
Kalhoty se můžou nosit i krátké, do školy však během vyučovacích hodin můžete vlézt jenom v dlouhých. Ptal jsem se, jestli můžu jít do Bengkel Kreasi v kraťasech, dostal jsem odpověď , že by to snad neměl být problém. Abych to vysvětlil, místní lidé fakt neradi říkají ne, nechcou ztratit tvář, tak radši odpoví vyhýbavě. Takže buď to fakt znamená, že by to snad neměl být problém, nebo taky Kraťasy do práce? No to ses asi úplně zbláznil! Zvolil jsem pro jistotu dlouhé a vzhledem k počasí jsem byl rád.
Deštník je tady nutnou součástí každodenní výbavy. Jestli znáte anglické počasí, tak si dokážete představit, proč se deštník hodí. Navíc tady může i v období sucha (poněkud nepřesný termín J ) pršet celý den, nebo dokonce i déle. No uznejte, co je to pak za sucho, když vám ani ručník nechce pořádně uschnout.
Dorazil Kiki a vzal mě na AIESEC office. Vždy jsem si myslel (a nebyl jsem sám), že naše dva kamrlíky na VŠE s přibližným rozměrem metr čtvereční zabezpečují nevětší koncentraci AIESECářů na metr čtvereční officu. No vzhledem k tomu, že tady mají kamrlík jen jeden s rozměrem tři metry čtvereční a členů AIESEC je prý dvojnásobek, asi prvenství naše nebude.
Počkali jsme na pár dalších kolegů a vyrazili na tradičně výbornou večeři. Jak jsem vám říkal o té slušnosti, kluci mě brali jen do těch lepších restaurací, abych měl zajištěnu hygienu a evropský (sedací) záchod. Vůbec jsem si na začátku neuvědomoval, jak to pro ně musí být drahé. Představte si, že přijede Švýcar a bude chtít nejlepší kvalitu. Tak ho taky vezmete do restaurace, kde vypláznete za jídlo a pití kolem dvou kil. Ale když takhle chodíte už třetí den na oběd i večeři, vaše peněženka pravděpodobně pomalu zeje prázdnotou. Tak zítra už to vyřešíme jinak, aspoň doufám.
Z restaurace jsme vyrazili na termální koupaliště v horách. No vyrazili. Trvalo tři hodiny se tam dostat. Nejdřív jsme v lijáku a na rozbité cestě roztlačovali Ariho (jeden z AIESECářů, který nám zahraničním praktikantům ježto dobrá duše dělá řidiče) auto, protože zapomněl vypnout světla. Asi po 8 minutách usilovného snažení jsme auto rozjeli a vyrazili nabrat další AIESECáře a vyhodit jiné.
Horký pramen, nebo termální koupaliště, jak chcete, se nachází za městem v horách. Za vstup jsme vyplázli nemalou částku, a tak čekám hodně. Hm, horká voda, to vypadá dobře. Jdu se převlíknout. Na to, že mi všude vyčuhuje hlava, protože většina míst jako záchody nebo převlíkárny jsou dělány tak, aby skryly průměrného 1, 68 metru vysokého Indonésana, jsem si už stihl zvyknout, stejně jako na to, že s mým 1,86 metru působím na ostatní dojmem basketbalisty z NBA.
Sešlo se nás 10, z toho jediná holka – ze Singapuru. Konečně jsem měl možnost srovnat některé diference. Když abstrahuju od mých plavek ve stylu uplých trenek, které způsobují určitou bouli na určitých partiích, vypadám proti ostatním jako smrtka, sníh na horách. Zajímavé jsou chlupy. Jsem tady jediný chlap s medvědí hrudí, bylo mi řečeno, že si to nikdo neholí, prostě jim chlupy nerostou všude, někomu třeba ani na končetinách.
Říkal jsem si, že jako průměrný Evropan tady budu na místní vyžlata působit sumó dojmem. Tak to ani ne, na koupališti byla nejmíň desetina lidí silnějších než já.
Odhodlal jsem se vlézt do koupaliště s 90°C. Pohoda, nic hrozného. Celkem se to šikne, jelikož venku prší a je jen něco kolem 18°C (to víte, s půlnocí se ochladilo, tohle koupaliště má kupodivu otevřeno nonstop). Tomu říkám správný přístup. Postavit koupaliště na místě se silnou geotermální energií, takže není třeba používat jakýkoli ohřev vody. Celkově je třeba říct, že je tady spousta geotermálních elektráren, myslím, že kdyby tady používali tepelné elektrárny, asi by se už dávno udusili.
Koukám po holkách. Ať se rozhlížím, jak chci, přestože holek tu poskrovnu není, nikde nevidím žádnou v bikinách. Všude holky v tričku a kraťasech. Achjo, člověk se těší na ty nádherné ženské, co tady mají, a ony si akorát vezmou kratší kalhoty.
Domů se vracím ještě před prvním zpěvem muezzínů, který začíná kolem čtvrté ráno. Jenom prozvoním Bonanga, aby mi přišel otevřít. Tady se všichni zamykají. Musím se zeptat proč, prý se tady až zas tolik nekrade, možná pro pocit většího bezpečí.
Bonang mě zavedl na místo a čekal se mnou. Hned mě obklopilo několik netrpělivých svěřenců. Se všemi jsem si potřásl ruku, ale nepamatuju si vůbec jména, snad jen Rinalda, který asi jako jediný uměl docela dobře anglicky, jen jsem měl kvůli jeho postižení problém mu rozumět. Otázky byly poměrně klasické typu odkud jsi, jak dlouho tu budeš, jak se Ti tu líbí. Na otázku Co se mi tu nejvíc líbí zatím, musel jsem říct, že holky. Všichni se strašně smáli, ale ne tomu, že bych neměl pravdu. Já si představoval šikmooké nepřitažlivé holky. Dokonce ještě během cesty to nevypadalo až na ty šikmé oči jinak. Dívky z Bandungu jsou však nejkrásnější z celé Indonésie a řeknu vám, že je vážně na co koukat, a to i přesto, že většinou nenosí kvůli vyznání kratší kalhoty nebo celkově vyzývavé oblečení. Překvapilo mě, že si můžou vybrat, zda budou zahaleny či nikoli.
Toť prozatím vše k odbočce místní ženy. Popovídal jsem si s několika svěřenci, ještě než dorazil kan (bratr) Yaya. Jde o vedoucího zájmového kurzu. Bonang nás opustil a my začli. V krátkosti jsem se představil, poté mě asi hodinu se mě chovanci Bengkel Kreasi (v překladu tvůrčí dílny) zpovídali – kan Yaya překládal, takže nikdo nepřišel zkrátka. Přiznám se, že mě velice zaskočila doplňující otázka, zda masturbuju. Bylo to myšleno spíš z legrace, nevím určitě, zda vůbec všichni svěřenci chápou význam slova, nicméně jsem odmítl odpovědět, protože jsem takovou otázku absolutně nečekal a lehce mě vyvedla z míry.
Poté jsme se vrhli na hraní na hudební nástroje a na divadlo. Postižené děti mají nadání prožívat emoce hodně do hloubky. Hru vymyslel jeden z členů Bengkel Kreasi, který i nedávno vydal vlastní knihu. Neváhám a knihu si kupuju přímo od něj taky. Jde o princip.
Chvíli po skončení hodiny (3 hodiny bez přestávky) jsem čekal na Kikiho, který mě měl vyzvednout. Lilo jako z konve a taky se patrně ochladilo, takže jsem byl rád, že jsem si vzal delší kalhoty a deštník.
Kalhoty se můžou nosit i krátké, do školy však během vyučovacích hodin můžete vlézt jenom v dlouhých. Ptal jsem se, jestli můžu jít do Bengkel Kreasi v kraťasech, dostal jsem odpověď , že by to snad neměl být problém. Abych to vysvětlil, místní lidé fakt neradi říkají ne, nechcou ztratit tvář, tak radši odpoví vyhýbavě. Takže buď to fakt znamená, že by to snad neměl být problém, nebo taky Kraťasy do práce? No to ses asi úplně zbláznil! Zvolil jsem pro jistotu dlouhé a vzhledem k počasí jsem byl rád.
Deštník je tady nutnou součástí každodenní výbavy. Jestli znáte anglické počasí, tak si dokážete představit, proč se deštník hodí. Navíc tady může i v období sucha (poněkud nepřesný termín J ) pršet celý den, nebo dokonce i déle. No uznejte, co je to pak za sucho, když vám ani ručník nechce pořádně uschnout.
Dorazil Kiki a vzal mě na AIESEC office. Vždy jsem si myslel (a nebyl jsem sám), že naše dva kamrlíky na VŠE s přibližným rozměrem metr čtvereční zabezpečují nevětší koncentraci AIESECářů na metr čtvereční officu. No vzhledem k tomu, že tady mají kamrlík jen jeden s rozměrem tři metry čtvereční a členů AIESEC je prý dvojnásobek, asi prvenství naše nebude.
Počkali jsme na pár dalších kolegů a vyrazili na tradičně výbornou večeři. Jak jsem vám říkal o té slušnosti, kluci mě brali jen do těch lepších restaurací, abych měl zajištěnu hygienu a evropský (sedací) záchod. Vůbec jsem si na začátku neuvědomoval, jak to pro ně musí být drahé. Představte si, že přijede Švýcar a bude chtít nejlepší kvalitu. Tak ho taky vezmete do restaurace, kde vypláznete za jídlo a pití kolem dvou kil. Ale když takhle chodíte už třetí den na oběd i večeři, vaše peněženka pravděpodobně pomalu zeje prázdnotou. Tak zítra už to vyřešíme jinak, aspoň doufám.
Z restaurace jsme vyrazili na termální koupaliště v horách. No vyrazili. Trvalo tři hodiny se tam dostat. Nejdřív jsme v lijáku a na rozbité cestě roztlačovali Ariho (jeden z AIESECářů, který nám zahraničním praktikantům ježto dobrá duše dělá řidiče) auto, protože zapomněl vypnout světla. Asi po 8 minutách usilovného snažení jsme auto rozjeli a vyrazili nabrat další AIESECáře a vyhodit jiné.
Horký pramen, nebo termální koupaliště, jak chcete, se nachází za městem v horách. Za vstup jsme vyplázli nemalou částku, a tak čekám hodně. Hm, horká voda, to vypadá dobře. Jdu se převlíknout. Na to, že mi všude vyčuhuje hlava, protože většina míst jako záchody nebo převlíkárny jsou dělány tak, aby skryly průměrného 1, 68 metru vysokého Indonésana, jsem si už stihl zvyknout, stejně jako na to, že s mým 1,86 metru působím na ostatní dojmem basketbalisty z NBA.
Sešlo se nás 10, z toho jediná holka – ze Singapuru. Konečně jsem měl možnost srovnat některé diference. Když abstrahuju od mých plavek ve stylu uplých trenek, které způsobují určitou bouli na určitých partiích, vypadám proti ostatním jako smrtka, sníh na horách. Zajímavé jsou chlupy. Jsem tady jediný chlap s medvědí hrudí, bylo mi řečeno, že si to nikdo neholí, prostě jim chlupy nerostou všude, někomu třeba ani na končetinách.
Říkal jsem si, že jako průměrný Evropan tady budu na místní vyžlata působit sumó dojmem. Tak to ani ne, na koupališti byla nejmíň desetina lidí silnějších než já.
Odhodlal jsem se vlézt do koupaliště s 90°C. Pohoda, nic hrozného. Celkem se to šikne, jelikož venku prší a je jen něco kolem 18°C (to víte, s půlnocí se ochladilo, tohle koupaliště má kupodivu otevřeno nonstop). Tomu říkám správný přístup. Postavit koupaliště na místě se silnou geotermální energií, takže není třeba používat jakýkoli ohřev vody. Celkově je třeba říct, že je tady spousta geotermálních elektráren, myslím, že kdyby tady používali tepelné elektrárny, asi by se už dávno udusili.
Koukám po holkách. Ať se rozhlížím, jak chci, přestože holek tu poskrovnu není, nikde nevidím žádnou v bikinách. Všude holky v tričku a kraťasech. Achjo, člověk se těší na ty nádherné ženské, co tady mají, a ony si akorát vezmou kratší kalhoty.
Domů se vracím ještě před prvním zpěvem muezzínů, který začíná kolem čtvrté ráno. Jenom prozvoním Bonanga, aby mi přišel otevřít. Tady se všichni zamykají. Musím se zeptat proč, prý se tady až zas tolik nekrade, možná pro pocit většího bezpečí.
Den první - ahoj Bandungu
Pondělní rána bývají nejhorší. Probouzím se nezvykle čile, přestože je sedm a já šel spát někdy kolem druhé možná. Jdu si dát „sprchu". Ona to tak úplně sprcha není. Představte si plastovou zednickou fanku. Teď si pustíte vodu, přirozeně studenou a nepitnou a snažíte se se umýt. Chce to trochu praxe, abyste byli stejně efektivní jako ve sprše. O zatahování svalů nemluvím, my chlapi to dusíme ale holky můžou při polívání studenou vodou (snad jim to připomíná velikonoční zvyky, nevím) zprvu vřískat, jak jsem se dozvěděl později od jedné holky ze Singapuru, která je tady taky na stáži přes AIESEC. Zuby si umyju radši ve vodě z barelu, na nepitnou vodu koule nemám. Takže jako na dětském táboře, šup nabrat vodu do kelímku. Tahle očista mi zabírá asi 20 minut, to jde na první pokus.
Začíná se mi chtít na velkou, ale tureckým toaletám a nepřítomnému toaletnímu papíru nedůvěřuju. „Bonang, do you have also European toilets in here? Like the ones you can sit on," ptám se přítele. Poněkud nepochopitelně se mi začal okamžitě omlouvat, že má jen skromné zařízení a že ho moc mrzí, že musím bydlet tolik pod mou úroveň a důstojnost. Ujišťuju ho, že problém je na mém přijímači a ujistil ho, že se mi u něj líbí. Má poměrně pěkný útulný pokoj o velikosti průměrného pokoje v pražské vysokoškolské králíkárně. Že sem tam vykoukne ze stropu gekon, taková malá ještěrka, je pro mě bez problému, jsem na ně připraven. Vlastně sem čekal něco horšího.
Ještě než vyrážíme okopírovat pas, dostávám od Bonanga typické tričko z Bali. A já myslel, že jsem ten, kdo by měl něco dávat. Ještě to promyslím a odpoledne mu dám český fotbalový reprezentační dres, pokud mě nenapadne, co by se mu mohlo líbit víc.
Vyrážíme na cestu. Hned za první zatáčkou mě Bonang upozorňuje na zkratku. Volíme zkratku, která vede mezi domy a je tak úzká, že jsem rád za to, že jsem posledních pár měsíců nenavštěvoval posilovnu, jinak bych se tam nejspíš nevešel. Dorážíme k rušné silnice. Že se tady jezdí vlevo jsem si všiml už včera. Ale styl jízdy a neskutečný smog mi dosud zůstaly utajeny. Ulici velikostí jednoho a půl pruhu křižují po obou stranách dva prostředky vedle sebe. Přecházíme cestu – mám pocit, že se štěstím. Hned naproti je fotokopírka. Kopírujeme tady pas. Během kopírování mě navštíví dva žebráci. Nic jim nedávám, nemám drobné, sorry. Možná příště.
Dostávám tři kopie pasu a jdeme o tři ulice dál. Začíná být tepleji, už je něco po osmé, ale pořád je to takových příjemných 23 stupňů, nicméně je tu velká vlhkost a smrad z aut a motocyklů.
Bonang mi kupuje simku a nabíjí telefon. Stojí mě to 59000 rupií, což je by očko 150 Kč Podávám mu stolitrovku, konečně dostávám drobné. „Nikola, now we have to go to the town. We will use the ankhgot. The public transport, is it ok?" – „Sure." To ještě nevím, co za transport to je. Asi za minutu přijíždí taková malá dodávka. Nikola, this is ankghot. Follow me. Stěží se soukám do dodávky, která má dvě protilehlé lavice nadél. Žádné pásy, nebuďte naivní. Prostě si sednete kolmo ke směru jízdy a jedete. Ptám se, kolik se sem vejde lidím. Povoleno je maximálně 13. Ale někdy se to nedodržuje, klasický tržní mechanismus, když je převis poptávky nad nabídkou, tak se tam i těch 17 lidí nacpe. Hm, je fakt že Indonésané jsou v průměru 15 cm nižší než my a štíhlí, ale stejně. Tahle dodávka je zhruba stejně velká jako oktávka, jen trošku vyšší. Jako opěrka hlavy mi tady slouží střecha, boční vedení v zatáčkách zajišťují ostatní cestující. Po pár minutách jízdy říká Bonang „kiri", což znamená vlevo, přeneseně však zastavte. Soukám se ven, Bonang přede mnou podává řidiči cca 9 Kč za oba. Přecházímé silnice (rozuměj vrháme se pod kola aut a motorek, které se nám zázračně vyhýbají) a jdeme do směnárny.
Je tu evropská toaleta, ptám se. Jo, venku. Čekáme totiž s nekonečným číslem, přičemž na pár přepážek tady čeká zhruba milion lidí. Málem jsem si zapomněl kapesníky. Šahat holým prstem na hovno nikdy nebudu, ať se děje co se děje. Po návštěvě ráje vodníků (WC) se asi za půl hodiny dostáváme na řadu. Chci směnit dolary za rupie. Kurz je ok. Žena za přepážkou třikrát kontroluje bankovky. Dvě bankovky se jí nelíbí, jsou malinko natrhnuté, takže mi je započítán poplatek asi 15 korun za to, že jsou bankovky poškozené. No whatever. Dostáváme papírek a potvrzení a čekáme dalších 20 minut na vydání peněz. Zajímavé. Tak fajn. Půlka dne je za mnou. Jdeme do restaurace. Bonang mě ujišťuje, že bude čistá, a tak se těším.
Před restaurací se potkáváme s dalšími dvěma AIESECáři. Mám problém si zapamatovat jména, což se mi stává i v Česku, tady už tím tuplem. Vybrali jsme si z něčeho jako bufet jídlo, které se nám líbilo. Vybral jsem si pro jistotu jídlo, které nepálí, aspoň kluci říkají, že je not spicy. Sedneme ke stolu, hned nám na stole přistane teplý čaj. Docela mi chutná. Ten dostanete zdarma v lepších restauracích. Lepší restaurace je taková, ve které vypláznete tolik peněz co obvykle za oběd v průměrném pražském restauračním zařízení. Ptám se, jestli tu mají levné pivo. Říkají, že mají celkem levné, dá se pořídit i za v přepočtu 20 korun – v hypermarketu.Tak jen tak nadhazuju, že u nás je pivo levnější než voda. Nechcou mi věřit, ale po chvíli uznají, že to tak asi bude a jsem za největšího borce. Ještě deset minut a nesou nám čerstvě udělané jídlo, které jsme si vybrali v syrovém stavu. Jsem rád, že jsem si vzal dvě ta stehýnka, protože tahle kuřata z koncentráku mají asi tolik masa co průměrný muslim alkoholu v krvi.
Ujišťuju se, že když mi donesou studené pití, bude led z pitné vody, a objednávám si teh es, což snad i vy chápate, že je ice tea. On je tady čaj všudypřítomný. Třeba na snídani jsem měl čokoládový čaj, tedy něco mezi Nesquikem a černým čajem. Pití nesou za moment, zrovna jsem zkusil ten „špenátový krém" takže mi docela přichází vhod. On ten špenát je totiž vlastně nějaká rozmixovaná extrémně hořká chininová rostlina s chilli papričkami. A to not spicy chicken na naše poměry úplně not spicy není, je to skoro k breku – doslova. Zachraňuje mě rýže, na které není co skazit, přestože je nějaká tradiční a bojím se její červené barvy.
Po jídle opět malý poznatek. Dýžko se tu nedává. Ono totiž není za co, talíře se odnášejí až když hosté opustí místnost. Nechal jsem Polovinu jídla na stole, což, jak mi bylo řečeno, může být považováno za neslušné (=je). Ale chápejte mě, cítím se zrovna jako dieselák, do kterého zkoušíte nově narvat biopalivo. Nemůžete hned sešlápnout plyn na podlahu a čekat plný výkon.
Po obědě jsme jeli do shopping centra do Carrefouru. Okamžiitě jsem vystartoval pro hajzlpapír a vzal celý balík. Všichni se okamžitě začli strašně smát, tak jsem jim vysvětlil, že u nás v civilizované Evropě na hovno holou rukou nešaháme (no řek jsem to trošku něžněji). Tak už se nesmáli a smál jsem se já. Koupil jsem si i nějakou tu sladkost, šampon, sprcháč a čaj. Zastavil jsem se u regálu s pivem. V celém hypermarketu mají celkem 4 druhy piva – dvě místní značky a Carlsberg a Heineken. Schluss. No snad to ty tři měsíce vydržím.
Vyrazili jsme směrem neznámo kam. Nějaké Udjo mi nic neříkalo. V autě jsem na zadním sedadle klasicky marně hledal bezpečnostní pás. OK, tak to snad přežiju. Zkušeně jsem se zeptal, jestli je toto auto rodičů daného AIESECáře. Bylo mi řečeno, že ano. Auto velké jak kráva přece nebude vlastnit student z rozvojové země, že...No a s tou velikostí – průměrné auto je tu stejně velké jako angkot, do kterého se vleze více než 15 lidí. Když podotknu, že mi to auto přijde zbytečně velké při jejich velikosti, odvětí mi, že to je pro rodiny z dětmi. Hm, od toho máme Oktávku, která je aspoň o třetinu menší, a určo to je dost místa. Myslím, že taková Fabka by byla pro ně velikostně víc odpovídající, ale co. Když je to baví proplétat se s těmihle kamióny užšími ulicemi než jsou v Praze, jejich věc.
Dorazíme na místo zvaném Saung Angklung Udjo. Představte si cirkus pro turisty ve stylu předvádění hry na tradiční hudební nástroje a tanec. To je přesně to, co jsme tam viděli. Přidávám fotku pro lepší představivost. Nijak levná záležitost, samozřejmě, turistické místo.
Celé představení bylo v angličtině. Těšilo mě, že jsem viděl první bělochy od mezipřistání v Kataru. Na úvod nám představili úřadující Miss Libanon, celkem kus pánové...
Děti cosi zatančily, zahráli jsme si na angklung, vyfotili si Miss Libanon a zatančili si s dětmi. Já jsem měl štěstí v tanci ve čtveřici poznat ambasadora Bandungu, docela sympaťák.
Po skončení akce se šli kluci pomodlit do musholy. To je něco jako v případě obchodu convenience store. Nahrazuje mešitu třeba v obchoďáku nebo jiných populárních místech, odkud by se vám asi nechtělo drbat několik set metrů do nejbližší mešity. Vyrazili jsme domů, v šest padla tma. Skočili jsme na véču do restaurace, kde jsem opět za jídlo o několika částech vypláznul něco kolem osmdesáti korun. Pro změnu jsem si dal Sop Rawon, což je taková místní řídká obdoba guláše. Samozřejmě s rýží.
Večer jsme se pak s Bonangem koukali na Podivuhodný případ Benjamina Buttona. No dívali, on pustil film a po pěti minutách zalomil, já se celou dobu přemáhal neusnout a když se mi to podařilo, zjistil jsem o půl třetí ráno, že budu mít možná tu čest s insomnií, Nakonec jsem si ale pospal, a to až do půl osmé, což je relativně pozdě s ohledem na to, že v 5 ráno je Alláhovi vzdávána první modlitba.
Začíná se mi chtít na velkou, ale tureckým toaletám a nepřítomnému toaletnímu papíru nedůvěřuju. „Bonang, do you have also European toilets in here? Like the ones you can sit on," ptám se přítele. Poněkud nepochopitelně se mi začal okamžitě omlouvat, že má jen skromné zařízení a že ho moc mrzí, že musím bydlet tolik pod mou úroveň a důstojnost. Ujišťuju ho, že problém je na mém přijímači a ujistil ho, že se mi u něj líbí. Má poměrně pěkný útulný pokoj o velikosti průměrného pokoje v pražské vysokoškolské králíkárně. Že sem tam vykoukne ze stropu gekon, taková malá ještěrka, je pro mě bez problému, jsem na ně připraven. Vlastně sem čekal něco horšího.
Ještě než vyrážíme okopírovat pas, dostávám od Bonanga typické tričko z Bali. A já myslel, že jsem ten, kdo by měl něco dávat. Ještě to promyslím a odpoledne mu dám český fotbalový reprezentační dres, pokud mě nenapadne, co by se mu mohlo líbit víc.
Vyrážíme na cestu. Hned za první zatáčkou mě Bonang upozorňuje na zkratku. Volíme zkratku, která vede mezi domy a je tak úzká, že jsem rád za to, že jsem posledních pár měsíců nenavštěvoval posilovnu, jinak bych se tam nejspíš nevešel. Dorážíme k rušné silnice. Že se tady jezdí vlevo jsem si všiml už včera. Ale styl jízdy a neskutečný smog mi dosud zůstaly utajeny. Ulici velikostí jednoho a půl pruhu křižují po obou stranách dva prostředky vedle sebe. Přecházíme cestu – mám pocit, že se štěstím. Hned naproti je fotokopírka. Kopírujeme tady pas. Během kopírování mě navštíví dva žebráci. Nic jim nedávám, nemám drobné, sorry. Možná příště.
Dostávám tři kopie pasu a jdeme o tři ulice dál. Začíná být tepleji, už je něco po osmé, ale pořád je to takových příjemných 23 stupňů, nicméně je tu velká vlhkost a smrad z aut a motocyklů.
Bonang mi kupuje simku a nabíjí telefon. Stojí mě to 59000 rupií, což je by očko 150 Kč Podávám mu stolitrovku, konečně dostávám drobné. „Nikola, now we have to go to the town. We will use the ankhgot. The public transport, is it ok?" – „Sure." To ještě nevím, co za transport to je. Asi za minutu přijíždí taková malá dodávka. Nikola, this is ankghot. Follow me. Stěží se soukám do dodávky, která má dvě protilehlé lavice nadél. Žádné pásy, nebuďte naivní. Prostě si sednete kolmo ke směru jízdy a jedete. Ptám se, kolik se sem vejde lidím. Povoleno je maximálně 13. Ale někdy se to nedodržuje, klasický tržní mechanismus, když je převis poptávky nad nabídkou, tak se tam i těch 17 lidí nacpe. Hm, je fakt že Indonésané jsou v průměru 15 cm nižší než my a štíhlí, ale stejně. Tahle dodávka je zhruba stejně velká jako oktávka, jen trošku vyšší. Jako opěrka hlavy mi tady slouží střecha, boční vedení v zatáčkách zajišťují ostatní cestující. Po pár minutách jízdy říká Bonang „kiri", což znamená vlevo, přeneseně však zastavte. Soukám se ven, Bonang přede mnou podává řidiči cca 9 Kč za oba. Přecházímé silnice (rozuměj vrháme se pod kola aut a motorek, které se nám zázračně vyhýbají) a jdeme do směnárny.
Je tu evropská toaleta, ptám se. Jo, venku. Čekáme totiž s nekonečným číslem, přičemž na pár přepážek tady čeká zhruba milion lidí. Málem jsem si zapomněl kapesníky. Šahat holým prstem na hovno nikdy nebudu, ať se děje co se děje. Po návštěvě ráje vodníků (WC) se asi za půl hodiny dostáváme na řadu. Chci směnit dolary za rupie. Kurz je ok. Žena za přepážkou třikrát kontroluje bankovky. Dvě bankovky se jí nelíbí, jsou malinko natrhnuté, takže mi je započítán poplatek asi 15 korun za to, že jsou bankovky poškozené. No whatever. Dostáváme papírek a potvrzení a čekáme dalších 20 minut na vydání peněz. Zajímavé. Tak fajn. Půlka dne je za mnou. Jdeme do restaurace. Bonang mě ujišťuje, že bude čistá, a tak se těším.
Před restaurací se potkáváme s dalšími dvěma AIESECáři. Mám problém si zapamatovat jména, což se mi stává i v Česku, tady už tím tuplem. Vybrali jsme si z něčeho jako bufet jídlo, které se nám líbilo. Vybral jsem si pro jistotu jídlo, které nepálí, aspoň kluci říkají, že je not spicy. Sedneme ke stolu, hned nám na stole přistane teplý čaj. Docela mi chutná. Ten dostanete zdarma v lepších restauracích. Lepší restaurace je taková, ve které vypláznete tolik peněz co obvykle za oběd v průměrném pražském restauračním zařízení. Ptám se, jestli tu mají levné pivo. Říkají, že mají celkem levné, dá se pořídit i za v přepočtu 20 korun – v hypermarketu.Tak jen tak nadhazuju, že u nás je pivo levnější než voda. Nechcou mi věřit, ale po chvíli uznají, že to tak asi bude a jsem za největšího borce. Ještě deset minut a nesou nám čerstvě udělané jídlo, které jsme si vybrali v syrovém stavu. Jsem rád, že jsem si vzal dvě ta stehýnka, protože tahle kuřata z koncentráku mají asi tolik masa co průměrný muslim alkoholu v krvi.
Ujišťuju se, že když mi donesou studené pití, bude led z pitné vody, a objednávám si teh es, což snad i vy chápate, že je ice tea. On je tady čaj všudypřítomný. Třeba na snídani jsem měl čokoládový čaj, tedy něco mezi Nesquikem a černým čajem. Pití nesou za moment, zrovna jsem zkusil ten „špenátový krém" takže mi docela přichází vhod. On ten špenát je totiž vlastně nějaká rozmixovaná extrémně hořká chininová rostlina s chilli papričkami. A to not spicy chicken na naše poměry úplně not spicy není, je to skoro k breku – doslova. Zachraňuje mě rýže, na které není co skazit, přestože je nějaká tradiční a bojím se její červené barvy.
Po jídle opět malý poznatek. Dýžko se tu nedává. Ono totiž není za co, talíře se odnášejí až když hosté opustí místnost. Nechal jsem Polovinu jídla na stole, což, jak mi bylo řečeno, může být považováno za neslušné (=je). Ale chápejte mě, cítím se zrovna jako dieselák, do kterého zkoušíte nově narvat biopalivo. Nemůžete hned sešlápnout plyn na podlahu a čekat plný výkon.
Po obědě jsme jeli do shopping centra do Carrefouru. Okamžiitě jsem vystartoval pro hajzlpapír a vzal celý balík. Všichni se okamžitě začli strašně smát, tak jsem jim vysvětlil, že u nás v civilizované Evropě na hovno holou rukou nešaháme (no řek jsem to trošku něžněji). Tak už se nesmáli a smál jsem se já. Koupil jsem si i nějakou tu sladkost, šampon, sprcháč a čaj. Zastavil jsem se u regálu s pivem. V celém hypermarketu mají celkem 4 druhy piva – dvě místní značky a Carlsberg a Heineken. Schluss. No snad to ty tři měsíce vydržím.
Vyrazili jsme směrem neznámo kam. Nějaké Udjo mi nic neříkalo. V autě jsem na zadním sedadle klasicky marně hledal bezpečnostní pás. OK, tak to snad přežiju. Zkušeně jsem se zeptal, jestli je toto auto rodičů daného AIESECáře. Bylo mi řečeno, že ano. Auto velké jak kráva přece nebude vlastnit student z rozvojové země, že...No a s tou velikostí – průměrné auto je tu stejně velké jako angkot, do kterého se vleze více než 15 lidí. Když podotknu, že mi to auto přijde zbytečně velké při jejich velikosti, odvětí mi, že to je pro rodiny z dětmi. Hm, od toho máme Oktávku, která je aspoň o třetinu menší, a určo to je dost místa. Myslím, že taková Fabka by byla pro ně velikostně víc odpovídající, ale co. Když je to baví proplétat se s těmihle kamióny užšími ulicemi než jsou v Praze, jejich věc.
Dorazíme na místo zvaném Saung Angklung Udjo. Představte si cirkus pro turisty ve stylu předvádění hry na tradiční hudební nástroje a tanec. To je přesně to, co jsme tam viděli. Přidávám fotku pro lepší představivost. Nijak levná záležitost, samozřejmě, turistické místo.
Celé představení bylo v angličtině. Těšilo mě, že jsem viděl první bělochy od mezipřistání v Kataru. Na úvod nám představili úřadující Miss Libanon, celkem kus pánové...
Děti cosi zatančily, zahráli jsme si na angklung, vyfotili si Miss Libanon a zatančili si s dětmi. Já jsem měl štěstí v tanci ve čtveřici poznat ambasadora Bandungu, docela sympaťák.
Po skončení akce se šli kluci pomodlit do musholy. To je něco jako v případě obchodu convenience store. Nahrazuje mešitu třeba v obchoďáku nebo jiných populárních místech, odkud by se vám asi nechtělo drbat několik set metrů do nejbližší mešity. Vyrazili jsme domů, v šest padla tma. Skočili jsme na véču do restaurace, kde jsem opět za jídlo o několika částech vypláznul něco kolem osmdesáti korun. Pro změnu jsem si dal Sop Rawon, což je taková místní řídká obdoba guláše. Samozřejmě s rýží.
Večer jsme se pak s Bonangem koukali na Podivuhodný případ Benjamina Buttona. No dívali, on pustil film a po pěti minutách zalomil, já se celou dobu přemáhal neusnout a když se mi to podařilo, zjistil jsem o půl třetí ráno, že budu mít možná tu čest s insomnií, Nakonec jsem si ale pospal, a to až do půl osmé, což je relativně pozdě s ohledem na to, že v 5 ráno je Alláhovi vzdávána první modlitba.
Cesta - část 3
Konečně jsem se prodral ven. Odcházím do vstupní haly a...a do pr-de-le.
Doposud mi nepřišlo divné, že jsem tam zhruba v průměru jediný „běloch", nicméně když se po poslední kontrole zavazadel otevřely dveře do vstupní haly, propuklo za bezpečnostním ohraničním neskutečné šílenství. Sir, sir ze všech stran, mávání vlaječek, cedulí, vizitek, jako kdyby každý čekal právě na mě. Směnárníci máchali speciálními nabídkami kurzu dolaru, taxikáři mávali rukama a volali, ať využiju jejich služeb. Bohužel, i chudý student jako já tady smrdí prachama. Po chvíli nejistoty jsem se rozhodl směnit u oficiálněji vypadajícího směnárníka čtyřicet dolarů za nic moc kurz. Vlastně jsem dostal ještě horší kurz, protože jsem měl jen dvě dvacetidolarové bankovky. Zavřel jsem pečlivě příruční zavazadlo a vystartoval i s kufrem a tenisovou raketou na zádech rychlostí blesku směr exit. Lidé vytvořili průchozí uličku, pár jich vyběhlo za mnou s nabídkami jejich služeb.
Konečně jsem se dostal k východu z letiště. Vycházím ven a....Doháje co je zase tohle??? Další cca tisícový dav zombies s kartičkami a lístečky se začal přibližovat. „ Sir, wanna taxi?", „Sir, taxi?", „Sir, bus?", „Taxi, taxi sir", „Sir, this way". Kroutím hlavou a utíkám pryč. Kam jsem se to sakra dostal? Dav mě nechal naštěstí být, avšak stále potkávám jednotlivce zvoucí do taxíku nebo minibusu. Doběhl mě slušně oblečený muž s vizitkou. „Sir, wanna help?" – „No, I am just searching for the bus to Bandung" – „No problem sir. This way sir. Follow me sir" Muž mě přesvědčil a vzal mě k prodejně autobusových lístků do Bandungu. „Ticket to Bandung, 75.000 rupees sir." Snaží se mě přesvědčit nebo pomoci, nevím. Po částečném přečtení příručky o Indonésii jsem si, nevím proč, vzpomněl na fakt, že se smlouvá a je dobré nabídnout třetinu toho, co prodejce nabízí. Plácnul jsem něco jako 30.000, ale vzápětí mi došlo, co to melu. Ukázal na velkou tabuli s ceníkem, kde skutečně stálo 75.000. Název Prima jasa mi zněl povědomě, nemohl jsem si vzpomenout ale, jestli je to ten bus, který mám použít.
No fajn, nevím kolik to je peněz, ale co nadělám. Na mou otázku mi bylo zodpovězeno, že je bus klimatizovaný a že jede ve čtyři, což je za tři minuty. Rychle jsem koupil lístek a ve spěchu se chlapíka zeptal, odkud bus odjíždí. Ukázal prstem kamsi do horizontu, takže jsem nevěděl, jestli jít 5 metrů nebo 500. Rychle jsem utíkal hledat bus, který měl odjíždět za dvě minuty.
Opět všichni zvali do taxíku nebo minibusu, odbýval jsem je úsměvem s koupeným lístkem v ruce. Do háje, tak kde je ten bus? Viděl jsem nějaké dva autobusy úplně na konci nekonečného chodníku sloužícího jako jediné nástupiště. Zpocený jsem k němu doběhl, ale názvy busů mi nějak neseděly. Optal jsem se dotírajícího taxikáře, jestli ví, kde je tady bus Prima jasa do Bandungu. Ukázal směrem, odkud jsem přišel. Kleju a letím zpátky, jak jen rychle to s kufrem na kolečkách po nerovném terénu jde. Dostal jsem se téměř zpět s černými myšlenkami – určitě mi to prodali, protože věděli, že to nestihnu. Opět mě našel stejný chlapík. „Oh sir, I told you, bus from here, not there, here. Just stay, wait." – „The bus will come here?" – „Yes" – „But it is already 16.00" – „Yes" – „So it will come later?" – „Yes".
A skutečně, asi za dvě minuty přijel bus. Naložili jsme věci, já se trochu uklidnil. Poděkoval jsem chlapíkovi, který mi pomohl. „Money," řekl a ukázal, že tahle pomoc zadarmo nebyla. Podávám mu 5000 rupií. „No sir, too little," odmítl bankovku. Šmátrám v peněžence, právě jsem směnil peníze za dolary, nejnižší po 5000 mám 50000, a tak mu ji podávám. Muž děkuje, pomáhá mi do busu a přeje šťastnou cestu. Hurá do Bandungu. Konec dobrý, všechno dobré, říkám si. Sednu si na přidělené místo, vzápětí přisedá slušně oblečený muž s obědem z fastfoodu.
„Hello." – „Hello" – „Where are you from?" – „I am from Czech republic" – „Ah, nice. I saw you in Doha" – „Oh. You were also flying from Doha?" – „Yes. I just came from Copenhagen." Dali jsme se do řeči. Mluvil velmi dobře anglicky a všechny mé dotazy ochotně zodpověděl. V půlce cesty jsem se dozvěděl, že těch 50000 rupií je asi 110 Kč. Klasika, stupidní naivní turista, pomyslel jsem si o sobě. Tomu říkám hodně dobrý džob, za 5 minut 110 Kč, to je regresně as 11500 čistého za hodinu. Proč ne, tenhle chlapík může mít s trochou štěstí v podobě naivních bělochů měsíční plat českého učitele za jedinou hodinu.
Bylo sedm večer, když jsme dorazili na místo, Bandung Super Mall, jedno z největších shopping center v jihovýchodní Asii. Byla už tma jako v pytli, slunko tu zapadá v šest večer. Edi, příjemný kolega z busu, se mě zeptal, jestli chci ještě s něčím pomoci. S vřelými díky odmítám a z vděčnosti se ptám, jestli chce nějaké peníze. Četl jsem v knížečce, že je to zvykem za drobné služby. Edi zdvořile odmítl a místo toho mi nadiktoval své číslo pro případ, že budu v Indonésii něco potřebovat nebo se chtít setkat. Poděkoval jsem ještě jednou.
Za chvíli dorazil Kiki s přáteli, kteří mě toužili hned poznat. Ptám se, jestli to auto jako kráva je AIESECáře, jehož jméno jsem hned zapomněl. „No, i tis my father´s" Můj obraz Indonésie se stále lepšil. Skočili jsme na večeři, kterou už si z nějakého důvodu ani nepamatuju, a dorazili jsme ke Kikimu na privátní koleje. Konečně, konec mé cesty. „So, this is my place Nikola..."
Doposud mi nepřišlo divné, že jsem tam zhruba v průměru jediný „běloch", nicméně když se po poslední kontrole zavazadel otevřely dveře do vstupní haly, propuklo za bezpečnostním ohraničním neskutečné šílenství. Sir, sir ze všech stran, mávání vlaječek, cedulí, vizitek, jako kdyby každý čekal právě na mě. Směnárníci máchali speciálními nabídkami kurzu dolaru, taxikáři mávali rukama a volali, ať využiju jejich služeb. Bohužel, i chudý student jako já tady smrdí prachama. Po chvíli nejistoty jsem se rozhodl směnit u oficiálněji vypadajícího směnárníka čtyřicet dolarů za nic moc kurz. Vlastně jsem dostal ještě horší kurz, protože jsem měl jen dvě dvacetidolarové bankovky. Zavřel jsem pečlivě příruční zavazadlo a vystartoval i s kufrem a tenisovou raketou na zádech rychlostí blesku směr exit. Lidé vytvořili průchozí uličku, pár jich vyběhlo za mnou s nabídkami jejich služeb.
Konečně jsem se dostal k východu z letiště. Vycházím ven a....Doháje co je zase tohle??? Další cca tisícový dav zombies s kartičkami a lístečky se začal přibližovat. „ Sir, wanna taxi?", „Sir, taxi?", „Sir, bus?", „Taxi, taxi sir", „Sir, this way". Kroutím hlavou a utíkám pryč. Kam jsem se to sakra dostal? Dav mě nechal naštěstí být, avšak stále potkávám jednotlivce zvoucí do taxíku nebo minibusu. Doběhl mě slušně oblečený muž s vizitkou. „Sir, wanna help?" – „No, I am just searching for the bus to Bandung" – „No problem sir. This way sir. Follow me sir" Muž mě přesvědčil a vzal mě k prodejně autobusových lístků do Bandungu. „Ticket to Bandung, 75.000 rupees sir." Snaží se mě přesvědčit nebo pomoci, nevím. Po částečném přečtení příručky o Indonésii jsem si, nevím proč, vzpomněl na fakt, že se smlouvá a je dobré nabídnout třetinu toho, co prodejce nabízí. Plácnul jsem něco jako 30.000, ale vzápětí mi došlo, co to melu. Ukázal na velkou tabuli s ceníkem, kde skutečně stálo 75.000. Název Prima jasa mi zněl povědomě, nemohl jsem si vzpomenout ale, jestli je to ten bus, který mám použít.
No fajn, nevím kolik to je peněz, ale co nadělám. Na mou otázku mi bylo zodpovězeno, že je bus klimatizovaný a že jede ve čtyři, což je za tři minuty. Rychle jsem koupil lístek a ve spěchu se chlapíka zeptal, odkud bus odjíždí. Ukázal prstem kamsi do horizontu, takže jsem nevěděl, jestli jít 5 metrů nebo 500. Rychle jsem utíkal hledat bus, který měl odjíždět za dvě minuty.
Opět všichni zvali do taxíku nebo minibusu, odbýval jsem je úsměvem s koupeným lístkem v ruce. Do háje, tak kde je ten bus? Viděl jsem nějaké dva autobusy úplně na konci nekonečného chodníku sloužícího jako jediné nástupiště. Zpocený jsem k němu doběhl, ale názvy busů mi nějak neseděly. Optal jsem se dotírajícího taxikáře, jestli ví, kde je tady bus Prima jasa do Bandungu. Ukázal směrem, odkud jsem přišel. Kleju a letím zpátky, jak jen rychle to s kufrem na kolečkách po nerovném terénu jde. Dostal jsem se téměř zpět s černými myšlenkami – určitě mi to prodali, protože věděli, že to nestihnu. Opět mě našel stejný chlapík. „Oh sir, I told you, bus from here, not there, here. Just stay, wait." – „The bus will come here?" – „Yes" – „But it is already 16.00" – „Yes" – „So it will come later?" – „Yes".
A skutečně, asi za dvě minuty přijel bus. Naložili jsme věci, já se trochu uklidnil. Poděkoval jsem chlapíkovi, který mi pomohl. „Money," řekl a ukázal, že tahle pomoc zadarmo nebyla. Podávám mu 5000 rupií. „No sir, too little," odmítl bankovku. Šmátrám v peněžence, právě jsem směnil peníze za dolary, nejnižší po 5000 mám 50000, a tak mu ji podávám. Muž děkuje, pomáhá mi do busu a přeje šťastnou cestu. Hurá do Bandungu. Konec dobrý, všechno dobré, říkám si. Sednu si na přidělené místo, vzápětí přisedá slušně oblečený muž s obědem z fastfoodu.
„Hello." – „Hello" – „Where are you from?" – „I am from Czech republic" – „Ah, nice. I saw you in Doha" – „Oh. You were also flying from Doha?" – „Yes. I just came from Copenhagen." Dali jsme se do řeči. Mluvil velmi dobře anglicky a všechny mé dotazy ochotně zodpověděl. V půlce cesty jsem se dozvěděl, že těch 50000 rupií je asi 110 Kč. Klasika, stupidní naivní turista, pomyslel jsem si o sobě. Tomu říkám hodně dobrý džob, za 5 minut 110 Kč, to je regresně as 11500 čistého za hodinu. Proč ne, tenhle chlapík může mít s trochou štěstí v podobě naivních bělochů měsíční plat českého učitele za jedinou hodinu.
Bylo sedm večer, když jsme dorazili na místo, Bandung Super Mall, jedno z největších shopping center v jihovýchodní Asii. Byla už tma jako v pytli, slunko tu zapadá v šest večer. Edi, příjemný kolega z busu, se mě zeptal, jestli chci ještě s něčím pomoci. S vřelými díky odmítám a z vděčnosti se ptám, jestli chce nějaké peníze. Četl jsem v knížečce, že je to zvykem za drobné služby. Edi zdvořile odmítl a místo toho mi nadiktoval své číslo pro případ, že budu v Indonésii něco potřebovat nebo se chtít setkat. Poděkoval jsem ještě jednou.
Za chvíli dorazil Kiki s přáteli, kteří mě toužili hned poznat. Ptám se, jestli to auto jako kráva je AIESECáře, jehož jméno jsem hned zapomněl. „No, i tis my father´s" Můj obraz Indonésie se stále lepšil. Skočili jsme na večeři, kterou už si z nějakého důvodu ani nepamatuju, a dorazili jsme ke Kikimu na privátní koleje. Konečně, konec mé cesty. „So, this is my place Nikola..."
Cesta - část 2
Při odchodu z terminálu jsem musel projít kontrolou věcí. „Sir, this tennis rocket is yours? You cannot have it in here." „Sorry, what?" – „We have to bring it to us. You will be given this when going to the plane at gate 21." Po tomto rozhovoru mi zabavili i letenku. Že bych se cítil úplně nejlíp bez letenky a bez ne zcela levné tenisové rakety se říct nedá. Tak si půjdu něco koupit, když mám žízeň a tři hodiny na přestup.
Hovno si koupím. Mají moji letenku, tak mě bude sušit ještě pár minut. Aspoň si skočím na záchod.
Hovno si zajdu na záchod. Vytopené turecké toalety mě úplně nelákají, sorry. Víte, oni muslimové úplně nepoužívají toaletní papír. To jsem věděl už dlouho, kdosi na střední říkal, že to vydřou na velbloudovi. To není úplně pravda, jsou čistotní (snad bychom se od nich mohli i něco přiučit), umyjou si pozadí i pindíka levou rukou, kterou tím pádem považují za nečistou. Proto jsou prakticky všechny toalety v muslimském světě mokré a máte pocit, že na ty záchody musejí chodit vodníci.
Konec přednášky.
Počkám si s mou potřebou na letadlo. Allah Akhbar, ještě že Qatar Airways používají evropské Airbusy.
Na letadlo čekám zhruba jako jediný běloch. Cosi se mě anglicky zeptá muž vedle mě, odpovím mu. Příjemný a sympatický muž z Jakarty, velvyslanec v Rumunsku.
Konečně! Gate 21 se otevírá a masa Indonésanů s pár cizinci se hrne k ní. Je to celkem mačkanice, lidi se tlačí, ale je to spíš zábava, všichni se usmívají nebo smějou. Jedeme dál.
Teď jsem na řadě já a vysvětluju můj problém s letenkou a raketou. Šoupnou mě si sednout, že to vyřeší. Po 10 minutách ale přichází smutná zpráva, že mou letenku najít nemůžou. Nevadí, v Kataru je taky pěkně, sice teplo, ale tak dá se to vydržet.
Rozhodl jsem se jít ukázat místo kontroly, ne že bych úplně věděl, kde to je. Nakonec obě věci nacházíme, uff jak cyp.
V letadle opět dostanu sváču složenou z cca 10 chodů. Dostanete polštářek na spaní, noviny, na sedadle před váma můžete koukat na staré filmy, nebo hrát hry. I deku vám přinesou, vše zabalené. Letuškám nekoukám na zadek snad jen z nedostatečné znalosti a tudíž i obavy z reakce muslimů. Nevím, kde všude právo sharia používají a jestli obsahuje i něco jako svlékání pohledem, tak to radši nezkouším.
Po pár poloprospaných hodinách se probouzím při sestupu na letiště v Jakartě. Nic zajímavého se neděje. Po asi hodinovém čekání v řadě při vstupu do země se dostává řada i na mě. „Salám a lego," snažím se zapůsobit pro zrychlení procesu. Nepomáhá. Každý musí zodpovědět pár otázek, ukázat víza, vyplněný dotazník o délce pobytu atd., vezmou mu otisky prstů, vyfotí oči atd. atd. Chvíli před čtvrtou místního času konečně opouštím letiště.
Hovno si koupím. Mají moji letenku, tak mě bude sušit ještě pár minut. Aspoň si skočím na záchod.
Hovno si zajdu na záchod. Vytopené turecké toalety mě úplně nelákají, sorry. Víte, oni muslimové úplně nepoužívají toaletní papír. To jsem věděl už dlouho, kdosi na střední říkal, že to vydřou na velbloudovi. To není úplně pravda, jsou čistotní (snad bychom se od nich mohli i něco přiučit), umyjou si pozadí i pindíka levou rukou, kterou tím pádem považují za nečistou. Proto jsou prakticky všechny toalety v muslimském světě mokré a máte pocit, že na ty záchody musejí chodit vodníci.
Konec přednášky.
Počkám si s mou potřebou na letadlo. Allah Akhbar, ještě že Qatar Airways používají evropské Airbusy.
Na letadlo čekám zhruba jako jediný běloch. Cosi se mě anglicky zeptá muž vedle mě, odpovím mu. Příjemný a sympatický muž z Jakarty, velvyslanec v Rumunsku.
Konečně! Gate 21 se otevírá a masa Indonésanů s pár cizinci se hrne k ní. Je to celkem mačkanice, lidi se tlačí, ale je to spíš zábava, všichni se usmívají nebo smějou. Jedeme dál.
Teď jsem na řadě já a vysvětluju můj problém s letenkou a raketou. Šoupnou mě si sednout, že to vyřeší. Po 10 minutách ale přichází smutná zpráva, že mou letenku najít nemůžou. Nevadí, v Kataru je taky pěkně, sice teplo, ale tak dá se to vydržet.
Rozhodl jsem se jít ukázat místo kontroly, ne že bych úplně věděl, kde to je. Nakonec obě věci nacházíme, uff jak cyp.
V letadle opět dostanu sváču složenou z cca 10 chodů. Dostanete polštářek na spaní, noviny, na sedadle před váma můžete koukat na staré filmy, nebo hrát hry. I deku vám přinesou, vše zabalené. Letuškám nekoukám na zadek snad jen z nedostatečné znalosti a tudíž i obavy z reakce muslimů. Nevím, kde všude právo sharia používají a jestli obsahuje i něco jako svlékání pohledem, tak to radši nezkouším.
Po pár poloprospaných hodinách se probouzím při sestupu na letiště v Jakartě. Nic zajímavého se neděje. Po asi hodinovém čekání v řadě při vstupu do země se dostává řada i na mě. „Salám a lego," snažím se zapůsobit pro zrychlení procesu. Nepomáhá. Každý musí zodpovědět pár otázek, ukázat víza, vyplněný dotazník o délce pobytu atd., vezmou mu otisky prstů, vyfotí oči atd. atd. Chvíli před čtvrtou místního času konečně opouštím letiště.
Cesta - část 1
Tak se vracím z party ve dvě ráno. Už nemám moje koleje, musím jít jinam. Nakonec mě ubytuje Peˇka, členka mého týmu, na Jarově. Nenápadný únik nevyjde a já platím 100Kč za nocleh. Shit happens. Nevermind.
Vstávám o čtyři hodiny později, bus z Florence do Mnichova odjíždí v 7.30. Vše stíhám poměrně v klidu (jaký to nezvyk!) a hurá nach Deutschland.
Bože, jak jsem naivní! Nějak jsem si wifi automaticky asocioval s busem student agency, takže jsem si říkal, že práci co mi chyběla dodělám v buse. Hm, nejsme na D1 kámo, příště zkus zapojit mozek. Práci nakonec zčásti dodělávám na letišti v Mnichově, kde kradu signál Starbucksu.
Nevím, co dělám špatně. Když se na letišti začnu bavit se ženskou německy, odpoví mi anglicky. Když anglicky, odpoví mi německy. To jsem na tom fakt tak špatně??
Hurá do letadla s Qatar Airways. Do letadla jsem krom příručního zavazadla propašoval i tenisovou raketu. Je 5 hodin a opouštím Bratwurstov a o pár hodin později přistávám v Arabáčově.
Tohle je zážitek jak z koupaliště. 34 stupňů, vlhko jako v.....ve vodě.
Vstávám o čtyři hodiny později, bus z Florence do Mnichova odjíždí v 7.30. Vše stíhám poměrně v klidu (jaký to nezvyk!) a hurá nach Deutschland.
Bože, jak jsem naivní! Nějak jsem si wifi automaticky asocioval s busem student agency, takže jsem si říkal, že práci co mi chyběla dodělám v buse. Hm, nejsme na D1 kámo, příště zkus zapojit mozek. Práci nakonec zčásti dodělávám na letišti v Mnichově, kde kradu signál Starbucksu.
Nevím, co dělám špatně. Když se na letišti začnu bavit se ženskou německy, odpoví mi anglicky. Když anglicky, odpoví mi německy. To jsem na tom fakt tak špatně??
Hurá do letadla s Qatar Airways. Do letadla jsem krom příručního zavazadla propašoval i tenisovou raketu. Je 5 hodin a opouštím Bratwurstov a o pár hodin později přistávám v Arabáčově.
Tohle je zážitek jak z koupaliště. 34 stupňů, vlhko jako v.....ve vodě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)