Při odchodu z terminálu jsem musel projít kontrolou věcí. „Sir, this tennis rocket is yours? You cannot have it in here." „Sorry, what?" – „We have to bring it to us. You will be given this when going to the plane at gate 21." Po tomto rozhovoru mi zabavili i letenku. Že bych se cítil úplně nejlíp bez letenky a bez ne zcela levné tenisové rakety se říct nedá. Tak si půjdu něco koupit, když mám žízeň a tři hodiny na přestup.
Hovno si koupím. Mají moji letenku, tak mě bude sušit ještě pár minut. Aspoň si skočím na záchod.
Hovno si zajdu na záchod. Vytopené turecké toalety mě úplně nelákají, sorry. Víte, oni muslimové úplně nepoužívají toaletní papír. To jsem věděl už dlouho, kdosi na střední říkal, že to vydřou na velbloudovi. To není úplně pravda, jsou čistotní (snad bychom se od nich mohli i něco přiučit), umyjou si pozadí i pindíka levou rukou, kterou tím pádem považují za nečistou. Proto jsou prakticky všechny toalety v muslimském světě mokré a máte pocit, že na ty záchody musejí chodit vodníci.
Konec přednášky.
Počkám si s mou potřebou na letadlo. Allah Akhbar, ještě že Qatar Airways používají evropské Airbusy.
Na letadlo čekám zhruba jako jediný běloch. Cosi se mě anglicky zeptá muž vedle mě, odpovím mu. Příjemný a sympatický muž z Jakarty, velvyslanec v Rumunsku.
Konečně! Gate 21 se otevírá a masa Indonésanů s pár cizinci se hrne k ní. Je to celkem mačkanice, lidi se tlačí, ale je to spíš zábava, všichni se usmívají nebo smějou. Jedeme dál.
Teď jsem na řadě já a vysvětluju můj problém s letenkou a raketou. Šoupnou mě si sednout, že to vyřeší. Po 10 minutách ale přichází smutná zpráva, že mou letenku najít nemůžou. Nevadí, v Kataru je taky pěkně, sice teplo, ale tak dá se to vydržet.
Rozhodl jsem se jít ukázat místo kontroly, ne že bych úplně věděl, kde to je. Nakonec obě věci nacházíme, uff jak cyp.
V letadle opět dostanu sváču složenou z cca 10 chodů. Dostanete polštářek na spaní, noviny, na sedadle před váma můžete koukat na staré filmy, nebo hrát hry. I deku vám přinesou, vše zabalené. Letuškám nekoukám na zadek snad jen z nedostatečné znalosti a tudíž i obavy z reakce muslimů. Nevím, kde všude právo sharia používají a jestli obsahuje i něco jako svlékání pohledem, tak to radši nezkouším.
Po pár poloprospaných hodinách se probouzím při sestupu na letiště v Jakartě. Nic zajímavého se neděje. Po asi hodinovém čekání v řadě při vstupu do země se dostává řada i na mě. „Salám a lego," snažím se zapůsobit pro zrychlení procesu. Nepomáhá. Každý musí zodpovědět pár otázek, ukázat víza, vyplněný dotazník o délce pobytu atd., vezmou mu otisky prstů, vyfotí oči atd. atd. Chvíli před čtvrtou místního času konečně opouštím letiště.
Žádné komentáře:
Okomentovat