Konečně jsem se prodral ven. Odcházím do vstupní haly a...a do pr-de-le.
Doposud mi nepřišlo divné, že jsem tam zhruba v průměru jediný „běloch", nicméně když se po poslední kontrole zavazadel otevřely dveře do vstupní haly, propuklo za bezpečnostním ohraničním neskutečné šílenství. Sir, sir ze všech stran, mávání vlaječek, cedulí, vizitek, jako kdyby každý čekal právě na mě. Směnárníci máchali speciálními nabídkami kurzu dolaru, taxikáři mávali rukama a volali, ať využiju jejich služeb. Bohužel, i chudý student jako já tady smrdí prachama. Po chvíli nejistoty jsem se rozhodl směnit u oficiálněji vypadajícího směnárníka čtyřicet dolarů za nic moc kurz. Vlastně jsem dostal ještě horší kurz, protože jsem měl jen dvě dvacetidolarové bankovky. Zavřel jsem pečlivě příruční zavazadlo a vystartoval i s kufrem a tenisovou raketou na zádech rychlostí blesku směr exit. Lidé vytvořili průchozí uličku, pár jich vyběhlo za mnou s nabídkami jejich služeb.
Konečně jsem se dostal k východu z letiště. Vycházím ven a....Doháje co je zase tohle??? Další cca tisícový dav zombies s kartičkami a lístečky se začal přibližovat. „ Sir, wanna taxi?", „Sir, taxi?", „Sir, bus?", „Taxi, taxi sir", „Sir, this way". Kroutím hlavou a utíkám pryč. Kam jsem se to sakra dostal? Dav mě nechal naštěstí být, avšak stále potkávám jednotlivce zvoucí do taxíku nebo minibusu. Doběhl mě slušně oblečený muž s vizitkou. „Sir, wanna help?" – „No, I am just searching for the bus to Bandung" – „No problem sir. This way sir. Follow me sir" Muž mě přesvědčil a vzal mě k prodejně autobusových lístků do Bandungu. „Ticket to Bandung, 75.000 rupees sir." Snaží se mě přesvědčit nebo pomoci, nevím. Po částečném přečtení příručky o Indonésii jsem si, nevím proč, vzpomněl na fakt, že se smlouvá a je dobré nabídnout třetinu toho, co prodejce nabízí. Plácnul jsem něco jako 30.000, ale vzápětí mi došlo, co to melu. Ukázal na velkou tabuli s ceníkem, kde skutečně stálo 75.000. Název Prima jasa mi zněl povědomě, nemohl jsem si vzpomenout ale, jestli je to ten bus, který mám použít.
No fajn, nevím kolik to je peněz, ale co nadělám. Na mou otázku mi bylo zodpovězeno, že je bus klimatizovaný a že jede ve čtyři, což je za tři minuty. Rychle jsem koupil lístek a ve spěchu se chlapíka zeptal, odkud bus odjíždí. Ukázal prstem kamsi do horizontu, takže jsem nevěděl, jestli jít 5 metrů nebo 500. Rychle jsem utíkal hledat bus, který měl odjíždět za dvě minuty.
Opět všichni zvali do taxíku nebo minibusu, odbýval jsem je úsměvem s koupeným lístkem v ruce. Do háje, tak kde je ten bus? Viděl jsem nějaké dva autobusy úplně na konci nekonečného chodníku sloužícího jako jediné nástupiště. Zpocený jsem k němu doběhl, ale názvy busů mi nějak neseděly. Optal jsem se dotírajícího taxikáře, jestli ví, kde je tady bus Prima jasa do Bandungu. Ukázal směrem, odkud jsem přišel. Kleju a letím zpátky, jak jen rychle to s kufrem na kolečkách po nerovném terénu jde. Dostal jsem se téměř zpět s černými myšlenkami – určitě mi to prodali, protože věděli, že to nestihnu. Opět mě našel stejný chlapík. „Oh sir, I told you, bus from here, not there, here. Just stay, wait." – „The bus will come here?" – „Yes" – „But it is already 16.00" – „Yes" – „So it will come later?" – „Yes".
A skutečně, asi za dvě minuty přijel bus. Naložili jsme věci, já se trochu uklidnil. Poděkoval jsem chlapíkovi, který mi pomohl. „Money," řekl a ukázal, že tahle pomoc zadarmo nebyla. Podávám mu 5000 rupií. „No sir, too little," odmítl bankovku. Šmátrám v peněžence, právě jsem směnil peníze za dolary, nejnižší po 5000 mám 50000, a tak mu ji podávám. Muž děkuje, pomáhá mi do busu a přeje šťastnou cestu. Hurá do Bandungu. Konec dobrý, všechno dobré, říkám si. Sednu si na přidělené místo, vzápětí přisedá slušně oblečený muž s obědem z fastfoodu.
„Hello." – „Hello" – „Where are you from?" – „I am from Czech republic" – „Ah, nice. I saw you in Doha" – „Oh. You were also flying from Doha?" – „Yes. I just came from Copenhagen." Dali jsme se do řeči. Mluvil velmi dobře anglicky a všechny mé dotazy ochotně zodpověděl. V půlce cesty jsem se dozvěděl, že těch 50000 rupií je asi 110 Kč. Klasika, stupidní naivní turista, pomyslel jsem si o sobě. Tomu říkám hodně dobrý džob, za 5 minut 110 Kč, to je regresně as 11500 čistého za hodinu. Proč ne, tenhle chlapík může mít s trochou štěstí v podobě naivních bělochů měsíční plat českého učitele za jedinou hodinu.
Bylo sedm večer, když jsme dorazili na místo, Bandung Super Mall, jedno z největších shopping center v jihovýchodní Asii. Byla už tma jako v pytli, slunko tu zapadá v šest večer. Edi, příjemný kolega z busu, se mě zeptal, jestli chci ještě s něčím pomoci. S vřelými díky odmítám a z vděčnosti se ptám, jestli chce nějaké peníze. Četl jsem v knížečce, že je to zvykem za drobné služby. Edi zdvořile odmítl a místo toho mi nadiktoval své číslo pro případ, že budu v Indonésii něco potřebovat nebo se chtít setkat. Poděkoval jsem ještě jednou.
Za chvíli dorazil Kiki s přáteli, kteří mě toužili hned poznat. Ptám se, jestli to auto jako kráva je AIESECáře, jehož jméno jsem hned zapomněl. „No, i tis my father´s" Můj obraz Indonésie se stále lepšil. Skočili jsme na večeři, kterou už si z nějakého důvodu ani nepamatuju, a dorazili jsme ke Kikimu na privátní koleje. Konečně, konec mé cesty. „So, this is my place Nikola..."
Žádné komentáře:
Okomentovat