S pocitem zmlácení se probouzím kolem deváté ráno. Měl jsem vstávat už před hodinou, ale tady se na čas nehraje. Odkulhal jsem do mokřadů a snažil se ze sebe na wc něco vyloudit. Netrvalo mi ani několik sekund, než jsem seznal, že ta včerejší večeře titul nápad roku nevyhraje. No tak si dám na večeři rýží s kečupem, co naplat. Provedl jsem ranní hygienu – tentokrát už s teplou vodou – až jsem se od ucha k uchu usmíval, pobalil si věci a vyrazil jsem s rukama do jejich školy na test. Bohužel, pánové ještě dovču nemají, čeká jich ještě několik testů. Tenhle byl zrovna na téma marketing. Na toto téma mi položil Ersan otázku na téma jak udělat rebranding značky? Případová studie se týkala populárního indonéského zpěváka, kterého si 32 indonéských celebrit – zejména hereček – platilo za sex. Můj názor zněl, že by mohl udělat v muslimském světě sexuální revoluci, což bylo z trošku jiného soudku, než chlapci čekali.
Na univerzitě UNPAD, kde kluci studují mezinárodní vztahy, jsem našel kvalitní nezabezpečené wifi připojení, a tak jsem si po schůzce s Bonangem, který mi předal zapomenutý pas a mikinu, zaskypoval a začal makat na blogu. Dvě hodiny mi utekly jako voda, kterou jsem si přis mříže koupil u bufetáře. Vyrazili jsme do podobně harmonické restaurace jako včera (harmonická chápejte jako v harmonii s přírodou, nikdo si nevšímá mravenců či jiných potvůrek na stole. Na záchod to radši vydržím někam dál, na špinavého turka se mi v současném stavu nechce ani kdyby mi prachy do kapes strkali.
Vyrazili jsme do shopping centra s dalšími praktikanty z Číny, Indie a Singapuru. Ve všech případech se jednalo o ženské a i centrum, do kterého jedeme, je poněkud růžového charakteru. Připadám si jak turista, máme hoďku a půl rozchod, v 5 sraz před KFC. Dva dobří lidé z AIESEC Bandung mě doprovázejí do obchodu a pomáhají mi se orientovat třeba v případě nákupu obalu na brýle.
Půl hodiny před srazem už malinko znuděně sedíme v KFC a čekáme na Sheeni z Indie, která si nákupní horečku evidentně užívá. Když děláme společné fotky, je mi řečeno, že se tvářím příliš seriózně, přece musím dělat nějaké ksichtíky ne? Tak jo, ale ne že mě otagujete na facebooku, jasné?
Spíš ze zvědavosti jsem si objednal chick´n fillet. Vypadalo to jako Langer a až na sos uvnitř to i stejně chutnalo. Cena byla nepatrně nižší než u nás. Podle parity kupní síly by mohl mít longer podobný význam jako big mac index.
Na welcoming party nás praktikantů odjíždíme taxíkem. Jedeme po třech dvěma taxíky, každý za nějakých 5 kilometrů jízdy platí 17 korun. To jde na taxi, ne?
Party má začít v 6.30 v otevřené restauraci. Tentokrát jsem překvapen, s jakou přesností někteří lidé přicházejí. Každý se mi a dalším novým stážistům představují a já jejich jméno úspěšně zapomínám. Jediné jméno, které mám dosud v hlavě, je Anggit. Za a mi to jméno připomíná angínu, za b si to pamatuje moje tělo. Nádherná holka, na Indonésanku nesmírně vysoká, plné rty, zlatý úsměv, objemný hrudník, nevinný výraz. Hned se ptám kolegů, jak se věci mají. Bohužel, Anggit je zadaná, což je u krásných ženských celosvětově téměř pravidlo (čím hezčí, tím větší pravděpodobnost, že je zadaná). Chvíli se mnou konverzuje a pak se ptá, jestli si někdy někam třeba nevyjdem. Říkám, že velice rád. Ptám se tedy kolegů, zda má „pozvání na procházku" pro ně stejný význam co pro nás. Prý ani ne, spíš záleží na člověku, ale spíš chce poznat někoho nového a vylepšit svou angličtinu.
Všichni jsme si objednali jídlo z bible, party začala. Biblí chápejte souhrn jídelních lístků šesti restauračních zařízení a fastfoodu, které nás obklopovaly. Pro lepší pochopení, představte si, že jdete do food courtu na chodově a na stole leží dohromady svázané menu KFC, mekáče, potrefené husy, číňana, vietnamce a českých specialit. Takže asi tak.
Jako každý jiný praktikant i já jsem musel pronést projev na téma odkud seš a co tu chceš. Po projevech jsme se dali do řeči. Opět se každý, kdo přišel později představoval, doufám, že chápou, že si všechna jejich jména pamatovat nemůžu, nebo aspoň ne hned. Asi o dvě hodiny později jsme se přesunuli na Karaoke. V podzemní garáži byl hicák jak nikde. Vyjeli jsme do sedmého patra a čekali na ostatní, než jsme se přesunuli do jedné z místností. Karaoke bylo poměrně nové, s plazmovou, výborné repráky. Holky zpívaly nádherně, u chlapů už to byl trošku problém. Lady Gaga či Black Eyed Peas bych ještě zvládal, ale nějak úplně v mainstreemu nefrčím, takže písničky od Glee, Justina Biebera nebo Davida Cooka, kterého všem připomínám, jsem spíše prospal. Byl jsem dotázán, jestli si můžu taky vybrat nějaké písničky. Tak fajn. Hledám v databázi. Žádní Rammsteini, Systém of a down, Scooter, dokonce ani Bloodhound Gang. Náhodou se dostávám k Backstreetboys – Just want you to know. Tak to spíše z recese volím, protože jsem si z toho jednou s přáteli dělal legraci. Slova už si moc nepamatuju, zpívat neumím a i vzhledem k tomu, že jsem jediný, kdo písničku zná, přepínám s pocitem největšího trapasu písničku na další. OK. Na druhý pokus se ujišťuju, že nejsem jediný, kdo zná písničku, a s kolegou se pokoušíme zapět Still Loving You on Škorpíků. Úděl jsem splnil, ještě chvíli a odjíždíme domů. Jen se ujišťuju, že je tady karaoke hodně populární. Prý ještě víc než hodně.
Žádné komentáře:
Okomentovat