Do třetice všeho dobrého se stěhuju. Navrhl mi to sám Orie. Jde o to, že budu mít více soukromí, nebudu mu muset volat nebo psát když přijdu pozdě, budu mít internet a horkou sprchu. Samé plusy. Tak jo. Objevíme nějaký háček?
Jistěže objevíme. Háček je obrovský šváb uprostřed koupelny. Toho Orie úspěšně likviduje. Fajn. Tady se mi to bude líbit, evropský záchod, dva stoly, velikost jako na koleji v Praze, akorát že tu budu sám. Pecka. Dostal jsem klíče. To je bomba, bejby! Rozjedem to.
Odnáším si všechna zavazadla do nového chrámu. Orie mi pomáhá aspoň s balíkem hajzlpapírů a tenisovou raketou. Věci zanechám nerozbalené na stole a posteli, hurá na oběd do práce.
K obědu vybírám v bufetové restauraci rodičů Orieho jakési hovězí a kukuřičnou placku. Musím se přiznat, že už několik let jsem podobně výborné hovězí neměl, přesně takové, akorát v tomatové omáčce dělávala moje babička. Nebál bych se v tomto kontextu použít slovo chuťový orgasmus. Taková mňamka.
Tentokrát jedu do práce sám. Málem si ukroutím hlavu, když vyhlížím místo přestupu. Nakonec ho ale bezpečně nacházím. Vzhledem k tomu, že jsem v prvním angkotu strávil přes půl hodiny (důvod je prostý a klasický – dopravní zácpa), věřím, že tenhle angkot pojede trochu rychleji. Kontroluju, jestli nastupuju do angkotu St Hall-Gn Batu. Nerad bych místo práce prozkoumával, kam jsem se to sakra dostal. Tak jo, nasednu dovnitř, ale jsem tu jediný. No neva, někdo přijde, říkám si. O deset minut později nervózně šoupu nohama. Hm, dneska máme asi smolný den brácho, nikdo neleze dovnitř, co? Nakonec přeci jen po pár dalších minutách nastupuje do angkotu dvojice. Hneme se z místa. Hurá! Jedeme!
Žádné hurá! Nejedeme! Zastavili jsme o deset metrů dále a znovu čekáme na cestující. Tak tahle doprava fakt selhává. Jsem mohl jít rovnou pěšky a byl bych tam dřív. Po pěti minutách se opět hneme. Vzdálenost Chodov – Kačerov neabsolvuji ani za 6, ani za 16, nýbrž za 26 minut. To už je hodně solidní výkon. Přicházím čtyři minuty později, docela zpocený, uklidňuju se, že tady se to tak nebere.
O půl hodiny později se Rinalda ptám, kde je ten Yaya. Prý v zácpě. Děti už dávno začly divadlo a on pořád nikde. Tak já začnu bez něj. Vytáhl jsem z notebooku předpřipravené materiály na učení angličtiny. Po skončení hry děti – jak jsem jim slíbil – učím Maahi Ve, které jsem si včera tak výborně zopakoval. Pak je spíše z recese a pro jejich pobavení učím ladný tanec na Kájův Trezor, takový ten s kolenama. Přesně ten.
Děti se baví, já se tedy především potím (horkem a fyzickou námahou). Sednem si do kruhu a vysvětluju dětem slovní fotbal v angličtině. Děti to ohromně baví, a tak v 15 lidech stihnem čtyři kola. Výborně. Koukám, že někteří mají problém už jenom s písmeny, a tak s pomocí pexesa, které jsem přinesl, trénujeme jednotlivé slabiky.
Zbývá nám dvacet minut, a tak hrajeme židličky, víte co myslím, zastaví se hudba, jeden z kola ven, přesně tak. Děti jsou ohromě nadšené, přesto, když se jich ptám, co ještě, když nám zbývá 6 minut do konce, povídají, že chcou finiš. Tak fajn, uklízíme prostory, končíme a já se se všema loučím. Cestou potkávám Yayu, který právě na své motorce přijíždí a omlouvá se mi.
Zpáteční cesta už je pro mě trochu horší. Tak kde vystoupíme? Už teď? Ještě ne? Angkot divně zatáčí, a tak raději halekám kiri a platím pět korun. Kde to ale sakra jsem? Hm, asi bych měl ještě kousek popojít, a tak ujdu nějakých 600 metrů, než se začne silnice stáčet kamsi do rektálních končin. Tak jo, opačným směrem, to bude ono. Po půl hodině se tedy nacházím na stejném místě, navíc už se setmělo. Sázím na holandskou pekárnu a ptám se, kudy jezdí Lurus směr Dago. Žena ukázala směr, odkud jsem právě přišel. Tak fajn, vyzkoušíme to ještě jednou, třeba jsem ho přehlíd.
Ať se koukám, jak se koukám, všude angkoty, které jsou mi k ničemu. Po pěti minutách bloumání sázím na mapu. Fajn. Kde jsme teď?
Mapa Bandungu má jednu kouzelnou vlastnost, která spočívá v nemalých diferencích od reality, například ve smyslu tvaru a názvů ulic. Semtam i nějaká chybí. To se vám potom v takové mapě úplně skvěle hledá.
Tady musí jet Lurus, přicházím po půl hodině pod most s křižovatkou. Starší muž prodává jídlo, a tak se ptám poměrně stručně, protože si jsem jist, že anglicky mluvit nebude. Ukazuju mapu, místo kde si myslím, že jsme, a ukazuju, jestli jsme tady na tomto křížení nebo na tomto křížení. Muž cosi mumlá, není schopen říct, jestli Lurus here or Lurus here s ukazováním na mapu. Právě ve chvíli, kdy už to hodlám zabalit, přichází starší žena. Excuse me sir, do you need help? Ah, výborně, konečně někdo s angličtinou. Vysvětluju ženě situaci, ta mi nabízí, že mě sveze, protože s manželem taky jedou do okrsku Cimbulait.
Odpovídám na typické čtyři otázky a sám také pokládám otázky. Pár má tři děti, jeden syn v mém věku také studuje mezinárodní vztahy. Muž provozuje benzínku. Ani se nestihnu zeptat na další věci a už zastavujeme na hlavní, odkud cestu bezpečně znám a je to kousek. Ještě jednou manželům děkuju a mizím směrem domů. Milá zkušenost tohle cestování.
A v čem byl problém? Ony se tady poměrně hojně vyskytují jednosměrky. Problém je v tom, že vzdálenost mezi oběma směry byla v tomto případě zhruba půl kilometru. Orie mi ukázal, kde mám příště vystoupit. Tak snad to příště nezblbnu. Ne vždycky narazíte na milé lidi s dobrou angličtinou…
Žádné komentáře:
Okomentovat