Nastal den D. O půl sedmé začíná kulturní večer, takže příprava musí začít už po obědě, nechceme-li se znemožnit.
Sešli jsme se o půl jedné (rozuměj: já přišel v 12.34 s tím, že se omlouvám za zpoždění. Inez, u které jsme měli trénovat, to brala tradičně v pohodě. Jakpak by ne. Zbytek dorazil o hodinu později). Nebyli jsme ale všichni, a tak jsme pro jistotu procvičili to, co jsme už uměli (což neříkám úplně přesně, protože trošku zavrzala komunikace a místo první minuty písně na můj lipsync mi vyřízli druhou minutu, která má krapánek jiná slova, a tak jsem se úplně nenudil a cvičil nanovo), a holky se šly převlíkat (opět nepřesný termín, který dokáže správně pochopit asi pouze žena. Myslí se tím dvě hodiny spojené se změnou oblečení, kontrolou vzhledu, malováním, ujišťováním, že to nevypadá trapně. Ne, že bych u všeho byl)
Já si musel skočit pro košili, protože mi bylo řečeno, že to tričko, které mám připravené spolu s teniskami, není pro danou příležitost to pravé ořechové. Ok. Tak jsem se prošel domů a zpátky, abych vyštrachal nejoficiálnější oblečení, které mám (černá košile, černé kalhoty, černé boty). Když k tomu připočteme mé černé myšlenky a černou tmu, která zde začíná v šest večer, konečně jsem mezi všema ostatníma přestával svítit (jakýkoli rasistický podtext striktně odmítám!!).
Perlička z natáčení, když jsem se u Inez v jejím kamrlíku v rohu převlíkal, sundal jsem si kalhoty (stále oblečen v tričku a trenkách), načež nastala hysterická reakce ženských podobná mé reakci na nečekaně rychlého švába běžícího mým směrem. "Oh my gooood, Nikííííí..my gooood..." křičely jedna jak druhá, ať už Čína, Singapur nebo Indonésie. Byl jsem rád, že jsem byl blízko dveří do koupelny, abych se mohl dopřevlíkat. Pak jsem se ještě asi třikrát šokovaným holkám omlouval. Fakt jsem nečekal, že můj striptýz by mohl vzbudit takový šok (zas tak extrémně vnadný,aby holky málem omdlívaly, si nepřipadám, problém bude nejspíš v samotném aktu vysvlékání se...že mě Silu ze Singapuru viděla už dříve pouze v plavkách totiž žádný problém nebyl)
Konečně jsme připraveni a vyrážíme na místo, abychom si to ještě zkusili, přeci jen do začátku akce zbývají dvě a půl hodiny.
Hodinu zabijeme už jenom cestou. Kolony jsou tady všudypřítomné, to jsem říkal. Bez nich by byl člověk na místě za čtvrt hoďky, takhle se to malinko protáhne. Kolony jsou tady i přesto, že kreativní Indonésané jsou ze dvou jízdních pruhů vytvořit pět.
A tak si nakonec stihneme všichni vyzkoušet svatbu asi dvakrát, než kulturní večer oficiálně začne. Tady se nějaké to škobrtnutí tolik nebere, zde jsou lidé milí, přátelští, a nejde o individualistickou společnost. Takže pohoda (no mi to povídejte).
Na kulturní večer ve venkovní části rozlehlé restaurace se přišli podívat nejen lidé mladí lidé mého věku, ale i lidé, kteří ještě možná pamatují Bandungskou konferenci v padesátémpátém. Nicméně žádné důchodce, které bych na podobné akci u nás čekal, jsem neviděl. Snad i proto, že hlavním komunikačním kanálem je tady facebook, který je tak populární, že kdo nemá aspoň 1000 přátel, je looser. No já to přežiju.
Kishi a Ersan celou akci v duchu pohody se špetkou humoru moderují. Ne, že bych jazyku bahasa indonesia rozuměl, ale tón hlasu bych poznal snad i u křováků.
Než jsme přišli na stage my, bylo k vidění spousta kultury. Začlo to skupinou nádherně oblečených (pánové: a ještě krásnějších) Indonésanek předvádějících tradiční tance. Poté se předvedla místní teenagerovská rocková skupina, klobouk jsem ne měl, a tak jsem smeknul z hlavy aspoň sluneční brýle. Další tance, už nevím odkud, mě uklidnily, konečně jsem viděl něco složitějšího, než mám představovat já s 5 dalšími přáteli.
Konečně se dostalo i na nás. Začínáme telefonickým rozhovorem indické nevěsty se singapurskou kamarádkou. Poté se schází na letišti v Bali (nechybí zvukové kulisy jako zvonění telefonu či přílet letadla). Nastává obřad, nevěsta hubuje svého čínského podpantofláka. Obřad probíhá v čínštině jakožto tradiční, avšak poněkud zkrácená verze. Jako první přijde zazpívat rodinná kamarádka z Číny, pro změnu čínskou lidovku. Já poté vtipně – ježto slavný David Cook – uznale obešel zpěvačku, sundal letecké brýle a se zájmem se opřel o sloup. Píseň zkončila a kolegyně se na mě obrátila. „Oh my god, are you David Cook?“ – „Yes, i am.“ – „Could you please sing us a song?“ – „Of course,“ řekl jsem co nejvíc sexy hlasem, podíval se na diváky a odmítl podaný mikrofon s tím, že mým heslem je být vždy připraven a z kapsy jsem vyštrachal němý mikrofon.
Do vystoupení jsem se vžil, avšak i přes obrovské nadšení publika žádné džilbaby na pódiu nepřistávaly. Tak příště. Zatančili jsme pak poměrně úspěšně tanec Pavita Kumara (neználkové si mohou představit indického všeuměla ve stylu Cimrmana) a nakonec si i s ostatními AIESECáři zatančili Maahi Ve.
Bouřlivý potlesk byl téměř dostatečnou odměnou za zabité dva dny dovolené (po domluvě s prezidentkou AIESEC Bandung už poněkud neaktuální termín vzhledem k práci v pěti funkčních oblastech – ze šesti).
Poté nás ještě Ersan s Kishi podrobili křížovému výslechu (následovala početná kapela, která se potřebovala nachystat), přeci jen se jednalo o indicko-čínsko-česko-singapursko-indonéské koprodukční vystoupení, a to se jen tak nevidí.
Na závěr večera jsem se neskutečně vyřádil, a tak jsem byl se svým tancem za celebritu večera. Jako sorry, ale když pánové hrají energickou hudbu ve stylu safri duo, neskutečně buší do bubnů a skáčou, tak já tam nebudu stát a hýbat se jako by Eva s Vaškem zpívali v domově důchodců. Nic proti.
Žádné komentáře:
Okomentovat