Druhý týden mého pobytu právě začíná. Ještě před spaním jsem se Orieho ptal, jestli bych si tady mohl nechat ušít oblek. Ale samozřejmě. Na kolik mě oblek vyjde? No, za takový slušný oblek si tady připlatíš, chlapče. Ten tady seženeš za litr. Dělá si srandu, že jo? Ujišťuju se, že má tady slovo oblek stejný význam- Prý jo. Ptám se, jestli za 2 tisíce dostanu nejlepší kvalitu, jakou tu mají. Prý tu nejlepší. Takže za 4 tácy budu mít nejlepší oblek ve městě, je to tak? Orie kulí oči z důlku, ano, nejlepší. Tolik peněz za oblek…
Žasnu, tak málo peněz za oblek. To jsem zvědav, a tak dnes dopoledne vyrážíme ke krejčímu, který je ve městě vyhlášený. Jedeme samozřejmě na motorce, jak je tady poněkud zvykem. Obleky ve výloze nevypadají špatně. Orie mi radí, že by pro začátek neškodilo vybrat materiál. Koukám se na výběr. Mám pocit, že větší výběr měli u nás za totáče v tuzexu. Orie mi ukazuje materiály. Tohle je normální bavlna, tohle je nejlepší materiál, vlna. Trochu zklamaně se na to koukám. Lepší materiál tady nemají? Orie se tváří, že si musím dělat legraci. Lepší materiál než vlna? Nemožné. Já si bohužel nemůžu vzpomenout na název materiálu, a tak prosím Orieho, aby mě vzal někam na internet. Musím se s mou stylistkou poradit, co že to má být za materiál…
Silk! Doprčic já to slovo znám, jen jsem si nemohl vzpomenout. Tak jo. Vysvětluju Oriemu, že materiál by měl být zhruba z 50% vlna, 40% hedvábí a 10% polyester. Orie valí oči, objevil kvalitnější než nejkvalitnější materiál. Tak jo, pojedem koupit materiál nejdřív. Ovšem vzhledem k tomu, že nám nesou oběd kolem půl jedné, materiál je na okraji města a my máme sraz ve dvě v mekáči, volíme raději pohodovou variantu, materiál nikam neuteče a koupíme ho jiný den.
Pomalu se do mekáče všichni slézají. Po cestě mi trochu vyhládlo, a tak si přeci jen kupuju menu. Cheese s velkýma hranolkama a velkým pitím, celkem za 75 korun. To je docela dost, to se mi nezdá. Ptám se Orieho. Vysvětluje mi, že v mekáči se menu prostě nevyplatí. No ok, výhodné menu bych tedy nazval klamavou reklamou. A co se týče ceny, Orie mi vysvětlil, že někdy jsou ceny uvedeny včetně daně, někdy bez. Je v tom trochu chaos. Daň je deset procent, nic hrozného, ale i tak to může narušit mé spotřební chování.
Nabízím jídlo, nikdo nechce. Ptám se, zda je tady mekáč oblíbený, prý hodně. No jo, taky jsme byli mladí, taky jsme byli v devadesátých letech zamilovaní do západu, říkám si.
O krásných ženách už jsem něco povídal, a tak velice stručně zmíním historku s Nadhirou. Přisedla si k nám naprosto nádherná slečna. Úsměv, výška, tělo, všechno naprosto úžasné. Málem jsem oněměl úžasem a přisedl si k ní. Není sice členka AIESEC, ale má tam spoustu kamarádů, a tak bude participovat na kulturním večeru, kvůli jehož přípravě jsme se zde sešli. Ptám se, jestli dělá modelku. Ne, říká až skromně a překvapeně. Nicméně její mladší a vyšší sestra modelku dělá. Ona má kapelu a studuje práva, což jí zabírá evidentně dost času. Když k tomu připočteme přítele, o kterém se bohužel v zápětí dozvídám…
Odlepuji od ní oči, až když odcházíme trénovat na zmíněný večer. Je to celkem nedaleko. Odváží nás Tanya, která mi tady se svými 175 centimetry připadá jako osmý div světa.
Každý přichází s novými nápady, teprve se vymýšlí scénář. Napadlo mě asi milion jiných, lepších způsobů, jak zabít několik hodiny svého času. Po čtyřech hodinách se dobíráme k poměrně promyšlenému scénáři o svatbě, který však spíše než o svatbě a mezikulturních rozdílech pojednává o tanci a zpěvu a tedy připomíná Bollywood (snad i proto, že nevěsta je Indka a ženich čínský podpantoflák).
Po večeři se ještě ladí detaily, což v praxi znamená menší překopání plánu. Balíme to o půl desáté s tím, že z praktické části jsme si jen zkusili zatančit Maahi Ve. Tomu říkám úspěšně zabitý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat