Den první - ahoj Bandungu

Pondělní rána bývají nejhorší. Probouzím se nezvykle čile, přestože je sedm a já šel spát někdy kolem druhé možná. Jdu si dát „sprchu". Ona to tak úplně sprcha není. Představte si plastovou zednickou fanku. Teď si pustíte vodu, přirozeně studenou a nepitnou a snažíte se se umýt. Chce to trochu praxe, abyste byli stejně efektivní jako ve sprše. O zatahování svalů nemluvím, my chlapi to dusíme ale holky můžou při polívání studenou vodou (snad jim to připomíná velikonoční zvyky, nevím) zprvu vřískat, jak jsem se dozvěděl později od jedné holky ze Singapuru, která je tady taky na stáži přes AIESEC. Zuby si umyju radši ve vodě z barelu, na nepitnou vodu koule nemám. Takže jako na dětském táboře, šup nabrat vodu do kelímku. Tahle očista mi zabírá asi 20 minut, to jde na první pokus.

Začíná se mi chtít na velkou, ale tureckým toaletám a nepřítomnému toaletnímu papíru nedůvěřuju. „Bonang, do you have also European toilets in here? Like the ones you can sit on," ptám se přítele. Poněkud nepochopitelně se mi začal okamžitě omlouvat, že má jen skromné zařízení a že ho moc mrzí, že musím bydlet tolik pod mou úroveň a důstojnost. Ujišťuju ho, že problém je na mém přijímači a ujistil ho, že se mi u něj líbí. Má poměrně pěkný útulný pokoj o velikosti průměrného pokoje v pražské vysokoškolské králíkárně. Že sem tam vykoukne ze stropu gekon, taková malá ještěrka, je pro mě bez problému, jsem na ně připraven. Vlastně sem čekal něco horšího.

Ještě než vyrážíme okopírovat pas, dostávám od Bonanga typické tričko z Bali. A já myslel, že jsem ten, kdo by měl něco dávat. Ještě to promyslím a odpoledne mu dám český fotbalový reprezentační dres, pokud mě nenapadne, co by se mu mohlo líbit víc.

Vyrážíme na cestu. Hned za první zatáčkou mě Bonang upozorňuje na zkratku. Volíme zkratku, která vede mezi domy a je tak úzká, že jsem rád za to, že jsem posledních pár měsíců nenavštěvoval posilovnu, jinak bych se tam nejspíš nevešel. Dorážíme k rušné silnice. Že se tady jezdí vlevo jsem si všiml už včera. Ale styl jízdy a neskutečný smog mi dosud zůstaly utajeny. Ulici velikostí jednoho a půl pruhu křižují po obou stranách dva prostředky vedle sebe. Přecházíme cestu – mám pocit, že se štěstím. Hned naproti je fotokopírka. Kopírujeme tady pas. Během kopírování mě navštíví dva žebráci. Nic jim nedávám, nemám drobné, sorry. Možná příště.

Dostávám tři kopie pasu a jdeme o tři ulice dál. Začíná být tepleji, už je něco po osmé, ale pořád je to takových příjemných 23 stupňů, nicméně je tu velká vlhkost a smrad z aut a motocyklů.

Bonang mi kupuje simku a nabíjí telefon. Stojí mě to 59000 rupií, což je by očko 150 Kč Podávám mu stolitrovku, konečně dostávám drobné. „Nikola, now we have to go to the town. We will use the ankhgot. The public transport, is it ok?" – „Sure." To ještě nevím, co za transport to je. Asi za minutu přijíždí taková malá dodávka. Nikola, this is ankghot. Follow me. Stěží se soukám do dodávky, která má dvě protilehlé lavice nadél. Žádné pásy, nebuďte naivní. Prostě si sednete kolmo ke směru jízdy a jedete. Ptám se, kolik se sem vejde lidím. Povoleno je maximálně 13. Ale někdy se to nedodržuje, klasický tržní mechanismus, když je převis poptávky nad nabídkou, tak se tam i těch 17 lidí nacpe. Hm, je fakt že Indonésané jsou v průměru 15 cm nižší než my a štíhlí, ale stejně. Tahle dodávka je zhruba stejně velká jako oktávka, jen trošku vyšší. Jako opěrka hlavy mi tady slouží střecha, boční vedení v zatáčkách zajišťují ostatní cestující. Po pár minutách jízdy říká Bonang „kiri", což znamená vlevo, přeneseně však zastavte. Soukám se ven, Bonang přede mnou podává řidiči cca 9 Kč za oba. Přecházímé silnice (rozuměj vrháme se pod kola aut a motorek, které se nám zázračně vyhýbají) a jdeme do směnárny.

Je tu evropská toaleta, ptám se. Jo, venku. Čekáme totiž s nekonečným číslem, přičemž na pár přepážek tady čeká zhruba milion lidí. Málem jsem si zapomněl kapesníky. Šahat holým prstem na hovno nikdy nebudu, ať se děje co se děje. Po návštěvě ráje vodníků (WC) se asi za půl hodiny dostáváme na řadu. Chci směnit dolary za rupie. Kurz je ok. Žena za přepážkou třikrát kontroluje bankovky. Dvě bankovky se jí nelíbí, jsou malinko natrhnuté, takže mi je započítán poplatek asi 15 korun za to, že jsou bankovky poškozené. No whatever. Dostáváme papírek a potvrzení a čekáme dalších 20 minut na vydání peněz. Zajímavé. Tak fajn. Půlka dne je za mnou. Jdeme do restaurace. Bonang mě ujišťuje, že bude čistá, a tak se těším.

Před restaurací se potkáváme s dalšími dvěma AIESECáři. Mám problém si zapamatovat jména, což se mi stává i v Česku, tady už tím tuplem. Vybrali jsme si z něčeho jako bufet jídlo, které se nám líbilo. Vybral jsem si pro jistotu jídlo, které nepálí, aspoň kluci říkají, že je not spicy. Sedneme ke stolu, hned nám na stole přistane teplý čaj. Docela mi chutná. Ten dostanete zdarma v lepších restauracích. Lepší restaurace je taková, ve které vypláznete tolik peněz co obvykle za oběd v průměrném pražském restauračním zařízení. Ptám se, jestli tu mají levné pivo. Říkají, že mají celkem levné, dá se pořídit i za v přepočtu 20 korun – v hypermarketu.Tak jen tak nadhazuju, že u nás je pivo levnější než voda. Nechcou mi věřit, ale po chvíli uznají, že to tak asi bude a jsem za největšího borce. Ještě deset minut a nesou nám čerstvě udělané jídlo, které jsme si vybrali v syrovém stavu. Jsem rád, že jsem si vzal dvě ta stehýnka, protože tahle kuřata z koncentráku mají asi tolik masa co průměrný muslim alkoholu v krvi.

Ujišťuju se, že když mi donesou studené pití, bude led z pitné vody, a objednávám si teh es, což snad i vy chápate, že je ice tea. On je tady čaj všudypřítomný. Třeba na snídani jsem měl čokoládový čaj, tedy něco mezi Nesquikem a černým čajem. Pití nesou za moment, zrovna jsem zkusil ten „špenátový krém" takže mi docela přichází vhod. On ten špenát je totiž vlastně nějaká rozmixovaná extrémně hořká chininová rostlina s chilli papričkami. A to not spicy chicken na naše poměry úplně not spicy není, je to skoro k breku – doslova. Zachraňuje mě rýže, na které není co skazit, přestože je nějaká tradiční a bojím se její červené barvy.

Po jídle opět malý poznatek. Dýžko se tu nedává. Ono totiž není za co, talíře se odnášejí až když hosté opustí místnost. Nechal jsem Polovinu jídla na stole, což, jak mi bylo řečeno, může být považováno za neslušné (=je). Ale chápejte mě, cítím se zrovna jako dieselák, do kterého zkoušíte nově narvat biopalivo. Nemůžete hned sešlápnout plyn na podlahu a čekat plný výkon.

Po obědě jsme jeli do shopping centra do Carrefouru. Okamžiitě jsem vystartoval pro hajzlpapír a vzal celý balík. Všichni se okamžitě začli strašně smát, tak jsem jim vysvětlil, že u nás v civilizované Evropě na hovno holou rukou nešaháme (no řek jsem to trošku něžněji). Tak už se nesmáli a smál jsem se já. Koupil jsem si i nějakou tu sladkost, šampon, sprcháč a čaj. Zastavil jsem se u regálu s pivem. V celém hypermarketu mají celkem 4 druhy piva – dvě místní značky a Carlsberg a Heineken. Schluss. No snad to ty tři měsíce vydržím.

Vyrazili jsme směrem neznámo kam. Nějaké Udjo mi nic neříkalo. V autě jsem na zadním sedadle klasicky marně hledal bezpečnostní pás. OK, tak to snad přežiju. Zkušeně jsem se zeptal, jestli je toto auto rodičů daného AIESECáře. Bylo mi řečeno, že ano. Auto velké jak kráva přece nebude vlastnit student z rozvojové země, že...No a s tou velikostí – průměrné auto je tu stejně velké jako angkot, do kterého se vleze více než 15 lidí. Když podotknu, že mi to auto přijde zbytečně velké při jejich velikosti, odvětí mi, že to je pro rodiny z dětmi. Hm, od toho máme Oktávku, která je aspoň o třetinu menší, a určo to je dost místa. Myslím, že taková Fabka by byla pro ně velikostně víc odpovídající, ale co. Když je to baví proplétat se s těmihle kamióny užšími ulicemi než jsou v Praze, jejich věc.

Dorazíme na místo zvaném Saung Angklung Udjo. Představte si cirkus pro turisty ve stylu předvádění hry na tradiční hudební nástroje a tanec. To je přesně to, co jsme tam viděli. Přidávám fotku pro lepší představivost. Nijak levná záležitost, samozřejmě, turistické místo.

Celé představení bylo v angličtině. Těšilo mě, že jsem viděl první bělochy od mezipřistání v Kataru. Na úvod nám představili úřadující Miss Libanon, celkem kus pánové...

Děti cosi zatančily, zahráli jsme si na angklung, vyfotili si Miss Libanon a zatančili si s dětmi. Já jsem měl štěstí v tanci ve čtveřici poznat ambasadora Bandungu, docela sympaťák.

Po skončení akce se šli kluci pomodlit do musholy. To je něco jako v případě obchodu convenience store. Nahrazuje mešitu třeba v obchoďáku nebo jiných populárních místech, odkud by se vám asi nechtělo drbat několik set metrů do nejbližší mešity. Vyrazili jsme domů, v šest padla tma. Skočili jsme na véču do restaurace, kde jsem opět za jídlo o několika částech vypláznul něco kolem osmdesáti korun. Pro změnu jsem si dal Sop Rawon, což je taková místní řídká obdoba guláše. Samozřejmě s rýží.

Večer jsme se pak s Bonangem koukali na Podivuhodný případ Benjamina Buttona. No dívali, on pustil film a po pěti minutách zalomil, já se celou dobu přemáhal neusnout a když se mi to podařilo, zjistil jsem o půl třetí ráno, že budu mít možná tu čest s insomnií, Nakonec jsem si ale pospal, a to až do půl osmé, což je relativně pozdě s ohledem na to, že v 5 ráno je Alláhovi vzdávána první modlitba.