Nemůžu vstát. Au! Kolik že je hodin? Bože, proč já? Ještě chvilku.
Nakonec se po chvíli dokopávám k tomu, abych se z postele, respektive země zvedl. Ne nebyl jsem opilý, jenom prostě na posteli místo nebylo. Čtyři hodiny spánku taky nejsou úplně akrát, ale my to zvládnem. Tři pánové v okolí chrní jako zabití. Dávám si v rámci možností očistu. Asi bych měl pány probudit, přece máme asi za hoďku sraz s Ersanem na festival jídla.
Po pár minutách šeptání, houkání a jiných metod buzení jsou všichni kluci víceméně vzhůru. Tak jo. Třeba to stihneme na čas.
A třeba taky ne. Ačkoli tihle kluci mezi šamponky nepatří, připravit se na cestu trvá každému alespoň 20 minut, a tak na festival a místo srazu dorážíme o hodinu později (jako bych si ještě nezvykl). Tak kde tady dostanu to pivčo a guláš?
Potkáváme přátele, za zhruba 55 korun dostávám voucher na šest typických indonéských jídel a jeden drink. To zní hodně fér. Tak čím začnem?
Holky mi doporučí Bandros, což je vafle s čokoládovým sýrem. Geniální na tomto festivalu jídla je i to, že vám jídlo před vašima očima připraví. Na facebooku mám fotky, později je uploadnu i sem. Výborná snídaně přátelé. Tohle si budu přát na snídani častěji.
Chtělo by to ale něčím zapít, a tak jdu ke stánku čaroděje, který mi míchá elixír mládí. Ve skutečnosti jde o Es Cingcao, poměrně sladký nápoj, který mi připadá nesmírně zdravý, protože v něm plave odhadem kilo jakéhosi chlorofylního želé bez chuti a zápachu (vlastně takový zelený aspik). Karamel, cukr, led a mléko, jakož i celkové vzezření průhledného kelímku však reputaci nápoje spravuje.
Tak slečny, co tu máme dál? Máte tu něco, co mi nespálí kakáč, hledám s pomocí sličných kolegyň z AIESEC Bandung nepálivé jídlo. Jaké je mé potěšení, když mi slečny sdělují, že jen jediné jídlo na mém voucheru je pálivé.
Postupně si od jednotlivých stánků donáším všechny pokrmy – výborné nudle s výhonky zabalené v těstíčku, kterým nadávají Lumpia Basah, lehce pálivé Baso Tahu, knedlíky s příchutí ryb Cilok a jako zákusek rýžové želé Surabi.
Už mé břišní svaly prozrazují, že jídlu (abstrahuji od piva) docela fandím, bohužel jsem ale úplně plný, a jedinou věcí, kterou potřebuji (tentokrát abstrahuji od postele) je uhašení stále hořící pusy. Utíkám si koupit pití. Beru si indonéské fruko (chápej čaj s příchutí) a chci zaplatit. Tohle je pro našince trochu oříšek, ještě, že mi to kolega vysvětluje. Vemete si zboží, ukážete, že si ho chcete koupit, chlap vám vystaví dva papíry, na kterém je cena zboží. Tyhle papíry odnesete o padesát metrů dál, kde zaplatíte, necháte si jeden papír podškrábnout a druhý odevzdáte. Vracíte se na původní místo a i zde papír odevzdáte. Usmějete se na prodavače, rozloučíte se a odnášíte si nakoupené zboží. Přiznám se, že mi chvíli trvalo si tenhle proces osvojit. Proto si už nepamatuju, jestli právě kvůli tomu, nebo kvůli stále hořící puse a třiceti stupňům jsem si pak během pár minut koupil fruka ještě tři.
Jídlo i jeho výrobu jsem řádně zdokumentoval a vyrazili jsme do Gedung Merdeka, kde se před 55 lety konala slavná Bandungská konference. Své čtenáře považuji za natolik vzdělané, že činím výklad volitelným, a tak můžete kliknout sem, pokud nevíte, o čem je řeč, nebo si chcete jen osvěžit či prohloubit znalosti. Opět jsem ve stylu zkušeného turisty vše zdokumentoval a mohli jsme pokrčovat dál. Při výstupu z budovy jsem se musel pousmát, dvě sličné Indonésanky mě počastovaly přídavným jménem handsome.
Je čas navštívit největší mešitu široko daleko. Tahle obří mešita, jejíž jméno si pamatuju asi stejně jako jména vedlejších postav seriálu Esmeralda, budí respekt už z dálky. Přímo u mešity se to pak hemží různými prodejci a vážkami. Aby turismu nebylo málo, jdeme si koupit tričko. Chtěl bych tohle v…L nebo XL, povídám kolegovi, když vidím velikost indonéského emka. Bohužel, trička pouze v M, v L jedině dva ne úplně povedená trička. Nakonec kupuju tričko pro ségru za v přepočtu třicet dva korun. Aspoň něco je tady levné, jak jsem si myslel.
Aniž bychom se podívali dovnitř, opouštíme místo a jdeme do vyhřívaných garáží pro auto. V autě nám chybí dva kolegové, kteří za troubení aut za námi nastupují uprostřed vozovky. Když je zahlídneme po výjezdu z garáží. Tak teď jedem mimo město. Nechám se překvapit, co to bude, až to bude. Překvapení je tedy obrovské. Téměř hodinu jedeme na okraj Bandungu, abychom navštívili cofeeshop, kde si všichni objednávají pití. Já si tedy objednávám pizzu, a protože mám velký hlad, objednávám si large pizzu. Za nějakých 80 korun,m což je tady spousta peněz na takový lokál. Očekávám pizzu o velikosti létajícího talíře ve smyslu UFO, dostávám pizzu velikosti létajícího talíře ve smyslu frisbee. Tak moment. Objednal jsem si velkou pizzu! K mému překvapení se tato pizza velikostně menší než ta naše v menze, skutečně považuje za velkou pizzu. No whatever, aspoň že chutná fakt dobře. Konečně trošku odpočinku od indonéského jídla, nic proti němu (narážka byla vlastně mířena spíše na rýži a její nezastupitelnou úlohu v indonéské kuchyni, přičemž nezastupitelnou úlohu chápejte v tomto smyslu jako téměř absolutní monopol). Náladu mi zlepšuje čestvý drink za pár korun, který chutná fakt výborně. Ovoce, ze kterého je vyroben, však u nás nepotkáte, a tak vám neřeknu, o jaké ovoce jde.
Chvíli v příjemném prostředí sedíme, pak se ptám, kdy pojedem zpátky. Až po večerní modlitbě, což je tak za hoďku, a tak si tu hodinku dávám šlofíka. Probouzí mě pocit masáže, to se mě ale jen snaží probudit. Tak jedem. Na večeři.
Jako by toho jídla nebylo málo, dávám si spíše s pocitu kolegiality a zvědavosti také večeři – vyhlášenou kachnu. Kachna na medu je zde skutečně výborná, škoda, že tady ta zvířata drží tak přísnou dietu. I tak jsem ale poměrně plný, a to jak jídla, tak zážitků. Dobrou noc děti. Dobrou noc strýčku Fido.
Žádné komentáře:
Okomentovat