Tak dneska jdu podruhé do práce. Pro mě je to teda poprvé, co pracuju v sobotu, ale nijak divné mi to nepřijde. Tady už se člověk nediví vůbec ničemu, aspoň z mého úhlu pohledu. Docela jsem si pospal, a tak předcestou do práce jen brouzdám na netu. Dvě hoďky před začátkem „směny" vyrážíme, přece jen to zas takový kousek není. Orie mě upozorňuje, že si cestu musím pamatovat. Neboj brácho, dávám pozor.
Když jsem Oriemu ukazoval místo, kde pracuju, zamračeně se zahleděl na mapu a zeptal se mě, jestli si jsem jistý, že to je na okraji města. Tvrzení jsem mu potvrdil. Ono to sice vypadá na mapě jen několik kilometrů, což by v Praze nebyl žádný problém, ale tady jsou zácpy na denním pořádku. Řešení zácep? Zkouším navrhnout metro. Bohužel, metro tady není úplně reálné. Nejenom proto, že Bandung leží v nadmořské výšce 768 metrů, ale zejména proto, že leží v aktivní vulkanické oblasti. Prý kdybych kopal pár desítek metrů, tak tam bude dost horko. Pár set metrů už bych určo narazil na lávu. Fajn nápad postavit velkoměsto na takovém místě. Prý je to ale bezpečné. Jistě. To si mysleli i obyvatelé Pompejí.
Zpátky k cestě. Po půl hodině víceméně popojíždění v angkotu jsme přestoupili na jiný angkot a situace se opakovala, než jsem poznal myší díru, u které jsem vzdal hold tvarohovému sýru (rozuměj zvolal kiri kiri!, tedy přeneseně zastavit!). Byli jsme na místě skoro hodinu dříve, a tak mi nepřišlo divné, že tu nikdo není. Patnáct minut před začátkem hodiny mi už to ale podezřelé přišlo.
Přijel Nissan Xtrail, poměrně slušné auto, na místě spolujezdce sedě Rinald, jeden z čenů Bengkel Kreasi. Bylo mi vysvětleno, že se dnes hodina koná jinde. To se mi zdálo podezřelé, protože kan Yayat říkal, že se potkáme tady, ale neměl jsem důvod Rinaldovi nevěřit. Tak jsme vyrazili na cestu uzounkými uličkami, kde jsem skutečně nechápal, jak se může Tahle kára vůbec jinému autu vyhnout.
Cestou mě, stejně jako minulý týden spolu s ostatními, Rinald opět zpovídal. Musím říct, že mě zaujalo, že nikdo z členů Bengkel Kreasi se mě nezeptal, jaké je mé studijní zaměření. Zajímavé je to vzhledem k tomu, že mezi 4 základní otázky, které vám tady lidé jako cizinci položí, patří A) Jak se jmenuješ B) odkud jsi C) Co tu děláš D) Jaký obor studuješ.
Dorazili jsme na místo. Přestože jsem se Rinalda ptal, proč je to na jiném místě, odpověď jsem nepochopil pořádně. Vstoupili jsme do krásného domu s parketami, klavírem a dalšími vymoženostmi, které tu úplně běžně nepotkáte. Vítala nás starší žena s dobrou angličtinou. Zapíchl jsem si mobil do elektřiny, protože jsem měl připravenou prezentaci a nějaké další vychytávky naládované v kompu. Pár lidí – mi dosud neznámých – se mě začlo anglicky vyptávat, a tak jsem ochotně odpovídal stokrát omílané informace. Nikola, Checo, to teach children , international relations. Možná by bylo efektivnější si vytisknout tričko s těmahle informacemi na záda, abychom se v konverzaci dostali i dále.
Tam jsme se k mému podivu ovšem skutčně dostali, jeden z pánů byl loni v Praze a Vídni na konferenci, tak jsme prohodili pár slov a konverzace se rozjela. Po asi 20 minutách dorazilo i pár členů Bengkel Kreasi a Yayat. Vysvětlil mi, že se jdeme koukat na film. Aha, tak proto, tady je projektor. Dokonce jsme dostali jídlo a pití. To jsou věci. Že by nějaká zámožnější organizace.
Po hodině už mám myšlenky někde trochu jinde. Prošli jsme si modlitby, pláč paní domu i ostatních. Postupně se vystřídalo několik řečníků. Necítil jsem se úplně nejlíp, protože mi stále nebylo plně jasné, o co běží. Pak se obrátil Yayat na mě a vysvětlil mi, že se vlastně jedná o poslední rozloučení s nebožtíkem.
Cítil jsem se ještě hůř. Nejen, že jsem se nijak nemodlil, protože se nemám ke komu modlit a ani jsem nevěděl, proč to dělat, ale taky jsem měl na sobě tričko s krátkým rukávem a kraťasy. Ne, že by ostatní byli v oblecích, ale dlouhé kalhoty jsem tu neměl jako jediný. Stane se. Po všech proslovech se snad pro mučednictví ukazovaly všechny otázky nebožtíka a pustila se dlouhá nahrávka. Vzpomněl jsem si na pohřeb dědečka a taky prastrýce, kdy v obou případech šlo o velice smutné rozloučení s nebožtíkem. Tak tady to vypadal trošku jinak. Všichni se na fotkách smáli, u videa se hodovalo a bylo veselí. Tomu říkám kulturní rozdíl. Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem nepopřál ani upřímnou soustrast, což ale soudě dle nálady a pohnutek neudělal snad nikdo.
Ochutnal jsem spoustu zajímavých pokrmů – například z rýže, nebo z rýže, případně byla hlavní složkou rýže, nebo – zejména u sladkých pochutin – rýže. Tady soudruzi evidentně úspěšně zabsolutizovali principy UHO či Sodexa pro případ rýže. Ani bych se nedivil, kdyby tady vyráběli z rýže i brambory.
V pět mě měl vyzvednout Kiki. Napsal mi, že se možná trochu zpozdí, protože něco zařizuje z rodinou, ale do půl šesté tu bude. Ručička hodinek už nebezpečně dotírá na šestou a Kiki pořád nikde. Možná místo nemůže najít, a tak mu volám, abych se ujistil, že adresu, kterou jsem mu poslal, našel. Bude tu za 10 minut.
Už jsem říkal, že se tady na čas nehraje, ale tentokrát jsem byl nervózní kvůli tomu, že jsem se fakt těšil na futsal, který se hrál od šesti do osmi, a co se týče pronájmu hřiště, tam asi už nějaká přesnost třeba bude.
Během čekání jsem si aspoň popovídal s usměvavou slečnou v džilbabu. Její angličtina a výslovnost byla opravdu výborná, což se objasnilo během zpovídání. Slečna už má po výšce a učí angličtinu, to dává smysl. Dal jsem ji vizitku a moje číslo pro případ, že si se mnou bude chtít zahrát tenis, nebo bude chtít pomoct s nějakým projektem. Už bylo po šesté, a tak mě dovedla na hlavní cestu, abych počkal na angkot s Kikim. Jaké bylo ale mé přkvapení, když místo v angkotu se Kiki objevil na motorce. Podal mi kokos, chytil jsem se ho, poprosil jsem ho o opatrnější jízdu a vyrazili jsme. V kraťasech a tričku jsem se necítil úplně chráněný proti odřeninám, ale věřil jsem, že je Kiki dobrý jezdec.
Tady se totiž na motorce jezdí třeba už v jedenácti, jen tak pro vaši informaci. Na motorku prý řidičák mít nemusíte, což bych rád ověřil, jestli je o oficiální stanovisko.
Jak rychle jsme jeli nevím, palubní deska ukazovala nesmyly a vypínala se, každopádně to byla pohodová jízda kolem padesátky. Aspoň, že nepršelo. Po půl sedmé jsme dorazili na místo a já hned bez rozcvičení začal hrát, tolik jsem se těšil (snad mě tady všichni nakazili fotbalovým šílenstvím). Hráli jsme čtyři na čtyři, což nebylo vzhledem k velikosti hřiště dlouhodobě udržitelné, tedy spíš udýchatelné (připomínám vysokou vlhkost vzduchu a 768 m.n.m.). Za chvíli ale dorazili další hráči a my mohli úspěšně začít pořádně hrát. Musím říct, že jsem měl snad jedinou výhodu, a to byl běh. Má atletická postava (byť notně poznamenaná nezřídkou konzumací zlatavého moku) mi umožňovala rychlejší přesun po hřišti než ostatním hráčům. Tím však moje výhoda končila a asi po třičtvrtě hodině jsem s příchodem čerstvých hráčů vystřídal.
Popovídal jsem si s Deou, viceprezidentskou pro finance, která přišla podpořit publikum, stejně jako Silu (stážistka ze Singapuru, která při každé střelbě jejím směrem ječela jak při sledování Mlčení jehňátek.). S Deou jsem si výborně popovídal, velice příjemná slečna, která má tak pěkný obličej, že bych se ji po menší dietě nebál poslat na Miss.
Když hra skončila, jen tak jsem nadhodil, co takhle jít někam do dance klubu. Už nám to kdosi sliboval, ale nevyšlo to. Pár hlav se dalo dohromady a prý, že jo. Výborně, konečně poznám, jak se po večerech baví mládež. I gotta feeling...
Půlhodiny se všichni dohadovali, než se logistický problém vyřešil. Kluci mě hodili spolu s Kikim k motorce, na které jsme pokračovali ke mně, abych se mohl převlíct. V kraťasech totiž do klubu jít nemůžu. A nejen to. Kromě dlouhých kalhot musím mít také košili. Jak to vyřešit? Jedinou použitelnou košili mám kostkovanou, stejně jako moje kalhoty, to by vypadalo hrozně. Přemýšlím ve sprše, až na to přijdu. Normálně bych to na sebe nevzal ale...Vytahuju kalhoty, které nosím jako business casual do práce, a kombinuju je s károvanou košilí a teniskama. Jestli tuhle fotku uvidí moje stylistka, asi spáchá sebevraždu.
Hodím do sebe tři sušenky, zbytek zavřu do krabice, aby nepřišla armáda mravenců, a vyrážíme na místo srazu k Babovi. Nechávám si u něj notebook a další věci, protože tuším, že někdy nad ránem asi taxíkem nepojedu a radši přesmím na centrálním rozvozili praktikantů u Baby.
U Baby čekáme více než hodinu. To víte, všichni se musí na ten klub pořádně připravit. Zkoumám mezitím připojení, abych si aspoň skočil na net. Kdo by tady hledal wifi, ten by tady nepochodil, místo wifi tady ze stropu trčí liány. Tady wifi signál vyhodí třeba jen špatné počasí. Jednu liánu si zapíchnu i do mého noťasu, nicméně mi net nejede. Prosím Tarzana, jestli by se na to nemoh podívat. Ovšem ani podívání nepomáhá, dokonce ani konfigurace IP adresy. Tracert na google mlčí, kašlu na to, jdu vám psát pohádku na dobrou noc a postnu ji někdy později.
Po pár letech se skutečně dobíráme k odchodu. Je už po desáté večer, a tak cesta začíná být zajímavá. Na cestě potkáváme spuštěnou závoru. Je to kvůli bezpečnosti. Otáčíme se, abychom vyzkoušeli objížďku. A hele, po kilometru jízdy nás překvapí další závora. Tak neva, zkusíme odboočit jinde u prvního místa, což se nám daří. Dozvídám se zajímavou věc. Musíme pohnout kostrou, protože po dvanácté večer už se vstup do klubu pekelně platí. Půl hodiny předtím, než Popelka ztratí střevíček, parkujeme u restaurací nedaleko klubu. Poprosil jsem ostatní totiž, že bych i něco zakousl. Tak tedy jo. Nakonec vzhledem k pozdní noční hodině není paleta teplých pokrmů příliš rozsáhlá, a tak si za nekřesťanské peníze objednávám jakýsi horký koláč, který mi chlapík do deseti minut upeče. No bomba. Skutečně za pár minut držím krabici s neskutečně výborným horkým koláčem v ruce. Sním ho polovinu, zbytek nechávám ostatním. Opravdu šmakoval, a tak lituju jen ruce umaštěné od oleje, který ještě z koláče odkapával.
Parkujeme u klubu. Není to jen tak ledajaký, ale prý opravdu vyhlášený klub. Zajímavostí je, že se nachází na spojovací chodbě mezi dvěma budovami, a sice ve výšce cca 10 metrů. Zajímavé řešení klubu. Beru si jen peněženku a jdu napřed. Ještě jednou si čistím ruce od oleje a čekám na ostatní. Tohle čekání stojí za to. Zejména proto, že tady vcházejí nalíčené dámy na podpadcích a obvykle s větším výstřihem a kratší nebo ještě kratší sukní, což jsem doposud v této zemi nezahlédl. Po půl hodině čekání (což je asi nejčastější činnost v Indonésii) už se mi pokukování po dámách zajídá. Na co vlastně čekáme? Na Kishi. Marně se snažím vzpomenout, která to je, naštěstí za deset minut přichází. Wow, tomu říkam odvaha. TTak teď už jdem? Ne, čekáme ještě na jednoho kluka, kamaráda od Kishi.
Po hodině (a teď myslím hodině jako hodině) přichází kamarád a my putujem nahoru. Až tam mi dochází, proč jsme čekali. Jdeme si sednout do VIP lounge vedle DJ. Tohle je evidentně synáček majitele klubu, nebo někdo na tenhle způsob. Tak fajn, to beru. Hudba ¨jako v obvyklém klubu, zařízení na tuto zemi až nezvykle moderní. Když se jdeme podívat na nápojový lístek, nechce se mi věřit vlastním očím. Objednávám si Cubu Libre za 170 Kč a stále věřím, že přinesou krýgl cuby libre. Po deseti minutách ke mně místo krýgle putuje sklenka od whisky z vtšiny naplněná ledem a čímsi černým uvnitř. Když se odolávám, že jsem si objednal Cubu Libre, ne panáka, jsem ujišťován, že jde o Cubu Libre. Tak ok. Loknu si. Hm. Já myslel, že v Cuba libre je i něco jako cola, ale evidentně to tady soudruzi neředí. Možná musím počkat, až se mi roztopí led. No co, znechuceně slintám Osvobozenou Kubu.
Při mém tančení si všímám zajímavé věci, některé páry se tady oblizují. Tak vida, přeci jen nějaké západní vlivy. Jinak si ale všichni udržují vzdálenost těla, tedy aspoň v rámci možností tohohle přeplněného klubu. Chvíli s holkama tančíme na repráku, pak na molu, ze kterého nás ale za chvíli vyženou. Začíná totiž módní přehlídka se spoře oděnými modelkami. Přátelé, skutečně bylo na co koukat. Už nevím, jestli jsem to zmiňoval, ale slečny v Bandungu jsou opravdu krásné, nebál bych se je přirovnat ke Španělkám.
Po představení na molu pokračovala zábava. Zůstával jsem s přáteli pohromadě, snad abych je neurazil, snad abych se neztratil.
Po hodině nás zábava omrzela a zamířili jsme do hospůdky. No, byla to hospůdka se vším všudy. Před vchodem valníky odhadem ještě z druhé světové, uvnitř vedle stolu, kam jsme si sedli, nagrcáno, kousek od nás spící opilý, dle vzhledu a stavu však spíše zdrogovaný (nebo možná i obojí) jedinec. Objednávkový list mi opět málem zaslal infarkt s domovní prohlídkou, lahev piva za 70 Kč mi přijde v rozvojové zemi prostě poněkud předražená. Nakonec si ho ale kupuju, snad abych místní pivo Bintang ochutnal. Dojem není špatný, ale znáte to, mezní užitek se tady s mezními náklady v optimu nepotkává.
Sedíme a povídáme někdy do čtvrté ráno, vzhledem k tomu, že dost z nás už je unavených, balíme kufry a frčíme spát (řidič přece zas tolik nepil, a i kdyby, tady se policejní kontroly nedělají). Dobré ráno muezzíne, dobrou noc pařmeni!
Žádné komentáře:
Okomentovat