Dneska je můj velký den. Mám se stěhovat z kolejí u Bonanga k hostitelské rodině. Celý program se tomu přizpůsobuje. Vlastně je to to jediné, co dneska hodlám dělat. Trochu jsem si pospal do dopoledního času, provedl ranní hygienu (= polívání rendlíkem se studenou vodou s použitím šampónu a sprcháče + umytí zubů s použitím čtvrt litru pitné vody) a sbalil se.
Schválně jsem se rozhlížel, zda jsem náhodou na něco nezapomněl. Tenisová raketa, balík hajzlpapírů, taška se špinavým prádlem, kufr, příruční zavazadlo, všechno mám. Čas oběda, čas vyrazit. Čekáme ale na taxi, obvykle mu to trvá do hodiny, než přijede. Tentokrát si však pospíšil a čekali jsme jen zhruba půlhodinu. Můj kufr jsem si do úložného prostoru hodil radši sám, měl jsem pocit, že kufr je stejně těžký a snad i větší než řidič taxíku. Rodinu jsme měli potkat na office. Ještě předtím jsem ale potřeboval něco na bolení v krku, a tak jsme skočili do lékárny Apotik. Představte si nejmenší lékárnu, kde mají polovinu věcí, než normálně v lékárně najdete. Tady se stále pěstuje lidové lékařství, plus tu máte Alláha, který by vás neměl nechat ve štychu, tak proč si kupovat léky. Tomu odpovídala i cena medikamentů srovnatelná s ČR, možná malinko vyšší. Za 3 drobnosti jsem vyplázl necelé tři stovky. No neva, snad to aspoň bude fungovat.
Dorazili jsme na místo. Zhruba šedesát korun, na kolik nás vyšlo taxi, mi přišlo poměrně levné, vzhledem k několikakilometrové vzdálenosti a zhruba čtvrthodinové zastávce v lékárně. Hodil jsem si věci na office, poděkoval Bonangovi za všechno a podal mu ruku. Bonang mi ještě jednou poděkoval za tričko české fotbalové reprezentace (drobná vsuvka, když jsem ho kupoval nedaleko staromáku, ptal se mě prodejce, zda jedu fandit, tak jsem řek, že ne, že letím do Indonésie a spíš chci reprezentovat; na to on povídal, že má z Indonésie manželku a že za ní zase brzo pojede...tak třeba si tu taky nějakou muslimku narazím, o věrnost místních žen bych se rozhodně nebál) a hned si pádil vyzvednout pas s letenkou do agentury, která mu přidělávala tolik vrásek, co tradicionalistickým rodičům jejich dvanáctiletý spratek.
Čekal jsem s pár bezejmennými AIESECáři (tedy já si pamatuju, že se mi představovali, ale jména se mi podařilo úspěšně zapomenout) na rodinu. Za 2 minuty po odchodu Bonanga přišli další dva AIESECáři. Představili se a řekli mi, ať jdu s něma. Naložili mě do auta i s věcma do tatínkova auta. „So, guys, you will take me to the family, right?" – „Actually, the things changed a lil bit. I was at the host fam and the room is still in preparation. Is it ok when you move there on Friday? You will stay at our dorms." – „OK" odvětil jsem spíše ve stylu mám snad na výběr? Ne že by se mi to úplně líbilo, ale zvládnu to. Nakonec nebylo tak těžké zkousnout takovou změnu, dokonce jsem měl velikou radost, když jsem se dozvěděl, že mají evropský záchod a teplou vodu.
Před šestou večer jsme se konečně dostali na kolej. Velikost odpovídala průměrně velké pražské koleji. Akorát že v tomto případě obývá pokoj obvykle pouze 1 člověk. Já se převlíkl, kluci se pomodlili a šli jsme na večeři. Ari a Ersan, AIESECáři, se kterýma jsem teď byl na koleji, mě vzali na večeři. Když jsem viděl cenu na jídelním lístku, zeptal jsem se pro jistotu kolegů, zda je to čisté. Ono když vám po stole lezou mravenci a nejlevnější jídlo, které jste dosud jedli, bylo třikrát dražší, tak vám to příliš na jistotě nepřidá. Byl jsem ujištěn, že to je vyhlášená studentská jídelna, takže by ta večeře za cca 21 korun měla být naprosto bezpečná. Dal jsem si zase Sop rawon, takový řídký guláš, a převrátil jsem do něj rýži. Výživná, poněkud pálivá večeře chutnala docela dobře, no neberte to za ty prachy.
Večer jsem se snažil použít internet, ale neustále vypadával, tak jsem si raději ustlal na zemi (kde jsme spali dva vedle sebe) a šel spát, což mi po týdnu, kdy jsem spal v průměru jen 4 hodiny denně, docela bodlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat