Den dvacátý první - rodinné setkání

Dnes večer se koná velkolepá akce (aspoň tak to z přístupu ostatních vnímám). Jde o neoficiální event zvaný family gathering, kdy se sejde celá pobočka se svými členy, ať už současnými nebo bývalými. Můj problém spočíval v tom, že jsem potřeboval sehnat náležitý dress code – v tomto případě fotbalový dres. No řeknu vám, docela náročná práce. Tři hodiny nakupování v obchoďáku a nákupní ulici kolem, a já mám špatně se doplňující kraťasy a tričko s Portugalskem, a aby toho nebylo málo tak navíc asi za tři stovky. Jednorázové oblečení by mě teda mohlo stát míň, zvlášť tady.

Pro ty, které napadlo, že jsem si dres mohl půjčit. Fajn nápad, ale pro vyjasnění, v místních velikostech mi nejvíce sedí XXL. Prostě jsem statisticky trošku dost mimo Indonéský průměr i medián.

Jen pro představu, tak třeba při zkoušení v prodejně mimo obchoďák jsem měl problém nejen s tím, že při zavírání dveří kousek ode mě spadl obrovský šváb, ale zejména s prostorem pro převlíkání, který byl tak poloviční, než běžná kabinka v obchoďáku.

Přátelé, kteří mě celou dobu doprovázeli, mě i hodí na místo srazu. Cesta trvá více než hodinu, opravují tady silnici, jak už jsem zmiňoval, a navíc je sobota, takže zácpy vidíte ještě častěji. Dozvídám se, že před chvílí se událo zemětřesení. Ne nějak extrémně velké, 6,2 stupně tady je malé zemětřesení, ale teda v Čechách bychom se z toho asi po… Já bohužel/bohudík nic necítil, protože jsme jeli (berte jako oficiální termín pro výsledek v dlouhém období) autem.
Při vstupu na family gathering jsem zaplatil stovku za all you can eat. Tak hurá na to. Pozdravím se s přáteli a utíkám jíst. Namíchám si takové výborné masíčko s rýží. Vzhledem k tomu, že jsem dorazil později, moc už ani z čeho vybírat není. Když si chci naložit znovu, jídlo už není. Ne že bych miloval zkratky, ale LOL. Za malou porcičku jídla vypláznout stovku – v Indonésii – to se jen tak nevidí. No nevadí, aspoň se vidím s lidma, které znám. Program spočívá v poznávacích hrách, chvíli tance a potom povídání si a fotbal (na který nemůže žádný Indonésan chybět.

O půl dvanácté nás vyhodili ven, a tak se pár statečných přesunulo do oblíbené restaurace nacházející se o 50 metrů dále. Tentokrát jsme opět hráli hru I have never ever. Pro pochopení principu, jede se do kolečka a člověk třeba řekne „Nikdy jsem nejezdil autem po levé straně krajnice.“. Všichni, kdo tak učinili, si odečítají body (prsty) – kdo přijde o všech deset bodů, končí a dostává úkol. Prohrál jsem já (nějak byli Indonésani v převaze a tvrzení typu nikdy jsem nebyl v Německu mě opravdu ničily. Přesto spolu se mnou skončil i kamarád Yoga (místní AIESECář s dobrým vkusem pro hard rock a metal, což se tady příliš nevidí). A tak, než jsem vyrazil domů, museli jsme zajít k vedlejšímu stolu, oba naráz, a indonésky a medovým hláskem se zeptat pánů za stolem: „Můžeme si přisednout?“. Úkol jsme zvládli, spíš mě pobavilo, že kluci vůbec neprotestovali, naopak vypadali zklamaně, když jsme jim vysvětlili, že to je jen hra.

Den devatenáctý - hledá se pohlednice

Koukám na chlapce, kteří hrají fotbal. Docela jim to jde. Po hodině, co píšu mé zápisky, přichází cvalík a ptá se mě, jak se jmenuju. Říkám, že jsem Nikola on se mi taky představuje. Za moment přichází další, aby mi koukali do monitoru. Tak to ne, pánové, nenechám se rozptylovat. Odcházím jen tak na zkušenou někam. Po kilometru chůze narážím na Dago Plaza. Výborně, obchodní centrum, tady by mohli určitě mít nějaké pohlednice.

Po čtyřech projitých patrech už tak optimisticky nevypadám. Tohle je skutečně zajímavé obchodní centrum. Na každém patře v průměru tři obchody (nekecám) a kolem čtvrté odpoledne větší počet obsluhy než návštěvníků. Tak to by mě zajímalo z čeho to provozují. Že by tady měli dotace jako na benzín?
Připojuju se na net ( k mému překvapení funguje) a ptám se přátel, kteří jsou online, kde by se daly koupit pohlednice. Tak prý v Gramedii v Bandfung Indah Plaza. Prý se tam dostanu angkotem, je to strašně daleko.

A tak jdu deset minut pěšky, až dosáhnu toho strašně dalekého místa. Velké obchodní centrum mě tady nepřekvapí. Po půl hodině zklamaně opouštím i obchodní centrum s více než sto obchody. Ani tady nenarážím na pohlednice. Nicméně naproti centra nacházím obrovský palác knih Gramedia. Tady by to mělo být. Mám už jenom pár minut, abych nepřišel pozdě na setkání pobočky AIESEC. Bohužel, ani zde se pohlednice nenacházejí, přestože tu mají snad všechno ostatní. Pohlednice prostě nejsou, nebyly a nebudou. Co naplat. Hlavně, že tady na každém rohu koupíte mapu jakéhokoli velkého města na jávě. No jednoduše mi tu chybí nějaké racionální uvažování o trhu, tady všichni prodávají to samé, kdo to všechno kupuje nepochopím.

A tak se po půl dni neúspěšného hledání pohlednice rychle přesouvám – opět naprosto iracionálně pěšky – do restaurace, ve které se koná setkání pobočky. Nervózně přicházím deset minut později. Prostě mě nepředěláte, já si furt budu myslet, že jdu pozdě. Jen pro vyjasnění, začínáme o dvě hodiny později.

Den osmnáctý - Ucpaný záchod

Dneska se už musím dát dohromady. Mám lék, jsem v klidu, spánek dostatečný. Nakonec ale řeším poněkud netradiční záležitost. Jak mi Orie říkalm že lidně vyhazuje použitý toaleťák do záchodu a že to nevadí, tak to vypadá, že se to nedá aplikovat na každý záchod evropského stylu, nebo prostě jenom pužívám nadměrné množství toaleťáku. Jednoduše jsem ucpal záchod.

Ptám se Orieho na zvon. Nemají. Večer kupujeme v supermarketu krtka. Sypu ho čtyřikrát, nepomáhá. No aspoň na malou tady chodit můžu. Služby typu hovnocuc tady nevedou, ale u Orieho v rodině mají chlapíka na všechno, a tak asi nebudu muset nic řešit, jenom počkat, až se chlapík dostaví. Chudák pán. Řeknu vám, že být popelářem v Evropě je proti některým činnostem tady velice čistotné povolání. Tak třeba se vůbec nedotýkáte odpadků, a když, tak ne holýma rukama. A to neplatí jen o odpadcích…

Den sedmnáctý - první warung

Jak jsem vám líčil včerejší nadšení s nákupu léku proti kašli, tak dneska už tak nadšený nejsem. Sirup, který mám, je sice proti kašli, ale proti vlhkému, ne suchému, což je opačná indikační skupina, než bych popravdě potřeboval. To se stane. A tak si dělám výšlap k supermarketu ještě jednou (bydlím v takovém dolíku, a když se můžete kašlem roztrhat, i převýšení padesát metrů vás vyčerpá, zvlášť v tomhle vlhkém podnebí). Kupuju ten samý lék, v jiné barvě. Neproduktivní kašel, to bude ono.

Večer se s vypětím všech sil odhodlávám absolvovat desetimetrovou cestu k Oriemu, abych se navečeřel. Jeho maminka se mi snaží něco říct, bohužel naše jazykové znalosti se v ekvivalentních rovinách nepotkávají, nicméně chápu její naznačení, že si nemám brát večeři z jejich teplého (sporný termín, ale chci říci, že nejde o bagety, ale vařené/smažené jídlo) bufetu, nýbrž že mám vyzkoušet pojízdný vozík, tzv. warung, který stál před bufetem. Provozovatel také angličtinu určitě nestudoval, naštěstí chápe mé posunky a slova ya a tidak (indonésky ano a ne), a tak si nakonec odnáším polévku, ve které plavou jakési šedé koule, nudle, není tam čili ani jiné čili, je tam jakási zelenina, a to je snad všechno. Tak snad to bude hygienické, modlím se, protože jsem jídlo z pojízdného stánku ještě neměl, a pouštím se do jídla. Kdo si představil Polívku s játrovými knedlíčky, nebyl by daleko od pravdy, polívka skutečně takto chutnala. Akorát ty koule byly skoro velikosti vajíčka a byly nokovitého charakteru (pro přesnou definici si pusťte pelíšky, každopádně byly oslizlé. Tak to by mě zajímalo, jestli to tu dovezli Holanďani, nebo to Holanďani dovezli k nám, a nebo to prostě tak náhodně vypadá a chutná velice podobně.

Den šestnáctý - kašel

Probouzím se polomrtvý. Možná to bude kašlem, který mi před chvílí začal hmoždit průdušky. Bolest se přesouvá tak rychle, že ji ani nestíhám řešit. Léky proti bolení v krku už mi moc k čemu nebudou, musím sehnat něco proti kašli. Orieho otravovat nebudu, jsem velký chlapec, nuže hurá prozkoumat terén. Než vyrážím, dávám si do google translaturu přeložit lék proti kašli, abych z lékárny neodešel s prázdnou nebo s čímkoli jiným. Nakonec ale stejně neodcházím s lékárny (nejblíž je jen ěnkolik supermarketů a jet angkotem hledat lékárnu se mi fakt nechce, ne v tomhle stavu), nýbrž ze supermarketu s nějakým sirupem proti kašli. Tak jo, doufejme, že to bude fungovat.

Stavuju se jenom na jídlo k Oriemu. Dostávám největší specialitu, což jsou bramborové placičky enak. Kdyby tu přijel evropský turista, asi by se pousmál, ale já už jsem tady nějaký pátek a vím, že potkat už jenom brambor je skoro stejně náročné, jako sehnat tady na převážně muslimské jávě (80%) nějaké to vepřové masíčko. Velice nadšeně vítám toto krátkodobé narušení rýžového jídelníčku.

No a vzhledem k tomu, že píšu o takových drobnostech, asi vás napadne, že jsem tento den nic extra nedělal. Přesně tak.

Den patnáctý - lazarovo břímě

Tak tohle už je moc. Místo slíbeného dřívějšího odjezdu kolem osmé ráno tady se všema trčím až do šesti večer. Ne, že bych s nimi nebyl rád, ale bojím se, že už jsem stihl několik lidí oslabit mými bacily. A obvykle si nemoc užívám sám v posteli, ale to bychom asi nežili podle hodnoty Enjoying participation. A tak se další den dozvídám, že celkem Asi 7 dalších AIESECářů je nemocných. Slušná bilance.

Večer mě přátelé aspoň berou autem, tak jsem nesmírně šťastný, že nemusím večer trávit v angkotu. Stavujeme se ještě do lékárny, zdvořile odmítám echinaceové kapky, potřeboval bych asi spíš při tak rychlém vývoji nemoci antibiotika. Ale dost už utrpení, jestli si ho chcete užít víc, doporučuju Dostojevského.

Doma jsem po návratu seznal, že by možná bodla teplá sprcha. Zkouším bojler v koupelně, ale nějak to nefičí. Naštěstí dorazil Orieho otec zalepit škvíru, odkud lezou švábi. Tak jsem mu řek, že už to asi není třeba, už jsem žádného dalšího švába nepotkal. A tak jsem ho jen poprosil, zda by mi nezkontroloval bojler. Samozřejmě, jak jsem si myslel, v bombě už nebyl plyn. A tak jsem vzal bombu a jen tak bez kokosu jsme vyrazili kousek pro bombu. V kraťasech, bez helmy, drže se jednou rukou, v druhé bomba, jsem měl pocit, že jestli přežiju tohle, tak už asi všechno. Ale jo, žiju. Dopřál jsem si horkou sprchu (v této zemi vyšší standard) a spokojeně zalezl pod deku. Teď už to může být jen lepší..

Den čtrnáctý - odpočívej v pokoji

Tak tohle už je moc. Místo slíbeného dřívějšího odjezdu tady se všema trčím až do šesti. Ne, že bych s nimi nebyl rád, ale bojím se, že už jsem stihl několik lidí oslabit mými bacily. A obvykle si nemoc užívám sám v posteli, ale to bychom asi nežili podle hodnoty Enjoying participation. A tak se další den dozvídám, že celkem Asi 7 dalších AIESECářů je nemocných. Slušná bilance.

Večer mě přátelé aspoň berou autem, tak jsem nesmírně šťastný, že nemusím večer trávit v angkotu. Stavujeme se ještě do lékárny, zdvořile odmítám echinaceové kapky, potřeboval bych asi spíš při tak rychlém vývoji nemoci antibiotika. Moje nepříjemnosti vám už popisovat ale raději nebudu, utrpení uměl o dost lépe třeba Dostojevskij, tak si raději skočte do knihovny.

Doma jsem po návratu seznal, že by možná bodla teplá sprcha. Zkouším bojler v koupelně, ale nějak to nefičí. Naštěstí dorazil Orieho otec zalepit škvíru, odkud lezou švábi. Tak jsem mu řek, že už to asi není třeba, už jsem žádného dalšího švába nepotkal. A tak jsem ho jen poprosil, zda by mi nezkontroloval bojler. Samozřejmě, jak jsem si myslel, v bombě už nebyl plyn. A tak jsem vzal bombu a jen tak bez kokosu jsme vyrazili kousek pro bombu. V kraťasech, bez helmy, drže se jednou rukou, v druhé bomba, jsem měl pocit, že jestli přežiju tohle, tak už asi všechno. Ale jo, žiju. Dopřál jsem si sprchu a spokojeně zalezl pod deku. Teď už to může být jen lepší..

Den třináctý - nešťastná třináctka

Já se na to vykašlu, jsem nechcípaný. V takovém hicu je fakt divné mít nachlazení. Před všema těma nádhernýma kámoškama mi tu z frňáku temně hučí Niagara. Ostuda. Snažím se schovat se v pokoji, prospím celý večer a vstávám v deset večer, abych pak v noci nemohl usnout.

Dopoledne to bylo úplně v pohodě, celou agendu jsem dával pozor, nic jsem necítil. Až po obědě začal z ničeho nic tobogán fungovat. Večer mi aspoň skočili kolegové do civilizace pro kapesníky, takže jsem se cítil o trochu líp. Ale celkově slovo cítit se a slovo dobře v jakémkoli pádu dohromady nejde, ne v tento den.

Alespoň jsem se za ten den dozvěděl pár cenných informací o stavu pobočky. Doufám, že to aspoň brzo vyléčím, když už nic. Nějaké léky si koupím zítra.