Tak tohle už je moc. Místo slíbeného dřívějšího odjezdu tady se všema trčím až do šesti. Ne, že bych s nimi nebyl rád, ale bojím se, že už jsem stihl několik lidí oslabit mými bacily. A obvykle si nemoc užívám sám v posteli, ale to bychom asi nežili podle hodnoty Enjoying participation. A tak se další den dozvídám, že celkem Asi 7 dalších AIESECářů je nemocných. Slušná bilance.
Večer mě přátelé aspoň berou autem, tak jsem nesmírně šťastný, že nemusím večer trávit v angkotu. Stavujeme se ještě do lékárny, zdvořile odmítám echinaceové kapky, potřeboval bych asi spíš při tak rychlém vývoji nemoci antibiotika. Moje nepříjemnosti vám už popisovat ale raději nebudu, utrpení uměl o dost lépe třeba Dostojevskij, tak si raději skočte do knihovny.
Doma jsem po návratu seznal, že by možná bodla teplá sprcha. Zkouším bojler v koupelně, ale nějak to nefičí. Naštěstí dorazil Orieho otec zalepit škvíru, odkud lezou švábi. Tak jsem mu řek, že už to asi není třeba, už jsem žádného dalšího švába nepotkal. A tak jsem ho jen poprosil, zda by mi nezkontroloval bojler. Samozřejmě, jak jsem si myslel, v bombě už nebyl plyn. A tak jsem vzal bombu a jen tak bez kokosu jsme vyrazili kousek pro bombu. V kraťasech, bez helmy, drže se jednou rukou, v druhé bomba, jsem měl pocit, že jestli přežiju tohle, tak už asi všechno. Ale jo, žiju. Dopřál jsem si sprchu a spokojeně zalezl pod deku. Teď už to může být jen lepší..
Žádné komentáře:
Okomentovat