Den dvacátý první - rodinné setkání

Dnes večer se koná velkolepá akce (aspoň tak to z přístupu ostatních vnímám). Jde o neoficiální event zvaný family gathering, kdy se sejde celá pobočka se svými členy, ať už současnými nebo bývalými. Můj problém spočíval v tom, že jsem potřeboval sehnat náležitý dress code – v tomto případě fotbalový dres. No řeknu vám, docela náročná práce. Tři hodiny nakupování v obchoďáku a nákupní ulici kolem, a já mám špatně se doplňující kraťasy a tričko s Portugalskem, a aby toho nebylo málo tak navíc asi za tři stovky. Jednorázové oblečení by mě teda mohlo stát míň, zvlášť tady.

Pro ty, které napadlo, že jsem si dres mohl půjčit. Fajn nápad, ale pro vyjasnění, v místních velikostech mi nejvíce sedí XXL. Prostě jsem statisticky trošku dost mimo Indonéský průměr i medián.

Jen pro představu, tak třeba při zkoušení v prodejně mimo obchoďák jsem měl problém nejen s tím, že při zavírání dveří kousek ode mě spadl obrovský šváb, ale zejména s prostorem pro převlíkání, který byl tak poloviční, než běžná kabinka v obchoďáku.

Přátelé, kteří mě celou dobu doprovázeli, mě i hodí na místo srazu. Cesta trvá více než hodinu, opravují tady silnici, jak už jsem zmiňoval, a navíc je sobota, takže zácpy vidíte ještě častěji. Dozvídám se, že před chvílí se událo zemětřesení. Ne nějak extrémně velké, 6,2 stupně tady je malé zemětřesení, ale teda v Čechách bychom se z toho asi po… Já bohužel/bohudík nic necítil, protože jsme jeli (berte jako oficiální termín pro výsledek v dlouhém období) autem.
Při vstupu na family gathering jsem zaplatil stovku za all you can eat. Tak hurá na to. Pozdravím se s přáteli a utíkám jíst. Namíchám si takové výborné masíčko s rýží. Vzhledem k tomu, že jsem dorazil později, moc už ani z čeho vybírat není. Když si chci naložit znovu, jídlo už není. Ne že bych miloval zkratky, ale LOL. Za malou porcičku jídla vypláznout stovku – v Indonésii – to se jen tak nevidí. No nevadí, aspoň se vidím s lidma, které znám. Program spočívá v poznávacích hrách, chvíli tance a potom povídání si a fotbal (na který nemůže žádný Indonésan chybět.

O půl dvanácté nás vyhodili ven, a tak se pár statečných přesunulo do oblíbené restaurace nacházející se o 50 metrů dále. Tentokrát jsme opět hráli hru I have never ever. Pro pochopení principu, jede se do kolečka a člověk třeba řekne „Nikdy jsem nejezdil autem po levé straně krajnice.“. Všichni, kdo tak učinili, si odečítají body (prsty) – kdo přijde o všech deset bodů, končí a dostává úkol. Prohrál jsem já (nějak byli Indonésani v převaze a tvrzení typu nikdy jsem nebyl v Německu mě opravdu ničily. Přesto spolu se mnou skončil i kamarád Yoga (místní AIESECář s dobrým vkusem pro hard rock a metal, což se tady příliš nevidí). A tak, než jsem vyrazil domů, museli jsme zajít k vedlejšímu stolu, oba naráz, a indonésky a medovým hláskem se zeptat pánů za stolem: „Můžeme si přisednout?“. Úkol jsme zvládli, spíš mě pobavilo, že kluci vůbec neprotestovali, naopak vypadali zklamaně, když jsme jim vysvětlili, že to je jen hra.