Tak tohle už je moc. Místo slíbeného dřívějšího odjezdu kolem osmé ráno tady se všema trčím až do šesti večer. Ne, že bych s nimi nebyl rád, ale bojím se, že už jsem stihl několik lidí oslabit mými bacily. A obvykle si nemoc užívám sám v posteli, ale to bychom asi nežili podle hodnoty Enjoying participation. A tak se další den dozvídám, že celkem Asi 7 dalších AIESECářů je nemocných. Slušná bilance.
Večer mě přátelé aspoň berou autem, tak jsem nesmírně šťastný, že nemusím večer trávit v angkotu. Stavujeme se ještě do lékárny, zdvořile odmítám echinaceové kapky, potřeboval bych asi spíš při tak rychlém vývoji nemoci antibiotika. Ale dost už utrpení, jestli si ho chcete užít víc, doporučuju Dostojevského.
Doma jsem po návratu seznal, že by možná bodla teplá sprcha. Zkouším bojler v koupelně, ale nějak to nefičí. Naštěstí dorazil Orieho otec zalepit škvíru, odkud lezou švábi. Tak jsem mu řek, že už to asi není třeba, už jsem žádného dalšího švába nepotkal. A tak jsem ho jen poprosil, zda by mi nezkontroloval bojler. Samozřejmě, jak jsem si myslel, v bombě už nebyl plyn. A tak jsem vzal bombu a jen tak bez kokosu jsme vyrazili kousek pro bombu. V kraťasech, bez helmy, drže se jednou rukou, v druhé bomba, jsem měl pocit, že jestli přežiju tohle, tak už asi všechno. Ale jo, žiju. Dopřál jsem si horkou sprchu (v této zemi vyšší standard) a spokojeně zalezl pod deku. Teď už to může být jen lepší..
Žádné komentáře:
Okomentovat