Jak jsem vám líčil včerejší nadšení s nákupu léku proti kašli, tak dneska už tak nadšený nejsem. Sirup, který mám, je sice proti kašli, ale proti vlhkému, ne suchému, což je opačná indikační skupina, než bych popravdě potřeboval. To se stane. A tak si dělám výšlap k supermarketu ještě jednou (bydlím v takovém dolíku, a když se můžete kašlem roztrhat, i převýšení padesát metrů vás vyčerpá, zvlášť v tomhle vlhkém podnebí). Kupuju ten samý lék, v jiné barvě. Neproduktivní kašel, to bude ono.
Večer se s vypětím všech sil odhodlávám absolvovat desetimetrovou cestu k Oriemu, abych se navečeřel. Jeho maminka se mi snaží něco říct, bohužel naše jazykové znalosti se v ekvivalentních rovinách nepotkávají, nicméně chápu její naznačení, že si nemám brát večeři z jejich teplého (sporný termín, ale chci říci, že nejde o bagety, ale vařené/smažené jídlo) bufetu, nýbrž že mám vyzkoušet pojízdný vozík, tzv. warung, který stál před bufetem. Provozovatel také angličtinu určitě nestudoval, naštěstí chápe mé posunky a slova ya a tidak (indonésky ano a ne), a tak si nakonec odnáším polévku, ve které plavou jakési šedé koule, nudle, není tam čili ani jiné čili, je tam jakási zelenina, a to je snad všechno. Tak snad to bude hygienické, modlím se, protože jsem jídlo z pojízdného stánku ještě neměl, a pouštím se do jídla. Kdo si představil Polívku s játrovými knedlíčky, nebyl by daleko od pravdy, polívka skutečně takto chutnala. Akorát ty koule byly skoro velikosti vajíčka a byly nokovitého charakteru (pro přesnou definici si pusťte pelíšky, každopádně byly oslizlé. Tak to by mě zajímalo, jestli to tu dovezli Holanďani, nebo to Holanďani dovezli k nám, a nebo to prostě tak náhodně vypadá a chutná velice podobně.
Žádné komentáře:
Okomentovat