Den dvacátý třetí - pořádná welcoming party

Po práci, kde jsme hráli mimo jiné pexeso, z kterého byli děti neskutečně nadšené, jsem šel na welcoming party pro nově příchozí praktikanty. Vešel jsem do komplexu restauračních zařízení. Kouknul jsem na náš tradiční stůl a chvíli jsem zíral. Z celého stolu osazeného 20 osobami jsem poznal jednu. Jsem tu správně?

Jsem. Kouknu vedle, už mě vítají AIESECáři, se kterými se už nějaký ten pátek znám. Tak tohle je těch našich 21 nových praktikantů. Po chvíli mě vítá i jedna z nich. „Ahoj, Nikola, že jo? Já jsem Lucka,“ překvapí mě češtinou sympatická holka. No jo, vždyť to je Lucka z vedlejší pobočky AIESEC při ČZU. Tak s ní nadšeně sdílím mé dojmy a zážitky, dokud nezačne oficiální program a všichni stážisté se nám nepředstaví. Takže, máme tu Británii, Holandsko, Finsko, Francii, Švýcarsko, Česko, Turecko, Spojené Arabské Emiráty, Čínu, Japonsko, USA… No vlastně skoro celý svět. Tolik bule na jednom místě jsem tady ještě neviděl, ani když to vezmu kolik jsem jich viděl celkově v Indonésii.

Když se pak rozcházíme, říkám, že můžu jít pěšky, že nepotřebuju nikam hodit. Ciumbuluit, kde bydlím, je sice pěšky skoro hodinu, ale já už jsem si zvyknul takhle každý večer chodit, protože po deváté už tam žádný angkot nejezdí. Reakce kolegů mě ale překvapí. "To myslíš vážně? A to se nebojíš?" - "Ne, vždyť tam chodím každý den takhle" - "Panebože, vždyť to není bezpečné! Byla tady v Bandungu spousta případů, kdy motorkáři s meči sekali v noci při různých příležitostech hlavy potulujícím se chodcům. Řádí tu motorkářské gangy, fakt to není bezpečné!"

Dobré vědět, po týdnu co takhle každý den chodím kolem půlnoci pěšky domů, hodinu v kuse..

Den dvacátý třetí - není citron jako meloun

Když jsem rozchodil přestěhování, došly mi některé drobnosti. Tak třeba že museli uklízet všechen ten bordel, co jsem tam nechal. Vzpomněl jsem si na chlebíček. Orie mě ujistil, že to uklidili, což mě kupodivu ani trochu neuklidnilo. Pro jistotu jsem Oriemu řekl ještě o ucpaném záchodu, nacož mi odvětil, že na to pošle jejich chlapíka a problém je vyřešen. No proč ne.

Odpoledne se mi stala taková drobná příhodička, nevím, nakolik mám špatnou výslovnost, ale melon a lemon jsou dvě odlišné věci, a když si objednám melounový džus, tak mě ledový citronový čaj přeci jen zaskočí.

Den dvacátý druhý - stěhujeme tě

Jak často se vám podaří vytvořit utopené náklady? Mě se to včera podařilo způsobem takřka bravurním. Koupil jsem si dva sladké chlebíčky a hodil jsem je na stůl, což by nebylo nijak zajímavé, pokud bych nebyl v Indonésii. Jeden z chlebíčků totiž nebyl hermeticky uzavřený, ale jenom tak zalepený lepicí páskou. No a nevím, nakolik jsem vám povídal o všudypřítomnosti mravenců…
Scéna 2, ráno druhého dne.

A tak si dám snídani. Moc se na chlebíček s pudingem těším. Přiblížím se a…kleju. Mravenci vytvořili čtyřproudovou dálnici z města Okno do metropole Chlebíček, kde v současné chvíli žije milion mravenců. Blbá škvíra v obalu…nenapadlo mě nic lepšího než chleba hodit do umyvadla a to napustit vodou s tím, že řešení mě napadne za chvíli. No nakonec jsem za lepší řešení pokládal vhození dané metropole, nyní sužované povodněmi, do nádoby tradiční nádoby s vodou na „sprchování se“. Další řešení mě snad napadne přes den.

Večer mi na meetingu zvoní mobil. Zvednu ho, tady se to může. Volá mi Orie s informací, že se náhle dostavil kluk, který zaplatil za pokoj, který já obývám, a tak mě teď stěhují zpět k Oriemu do pokoje a večer až přijdu, tak mám jít přímo k Oriemu. I to se stává, chudák úklidová četa, bordel v mém pokoji bývá poněkud grandiózního charakteru..