Po práci, kde jsme hráli mimo jiné pexeso, z kterého byli děti neskutečně nadšené, jsem šel na welcoming party pro nově příchozí praktikanty. Vešel jsem do komplexu restauračních zařízení. Kouknul jsem na náš tradiční stůl a chvíli jsem zíral. Z celého stolu osazeného 20 osobami jsem poznal jednu. Jsem tu správně?
Jsem. Kouknu vedle, už mě vítají AIESECáři, se kterými se už nějaký ten pátek znám. Tak tohle je těch našich 21 nových praktikantů. Po chvíli mě vítá i jedna z nich. „Ahoj, Nikola, že jo? Já jsem Lucka,“ překvapí mě češtinou sympatická holka. No jo, vždyť to je Lucka z vedlejší pobočky AIESEC při ČZU. Tak s ní nadšeně sdílím mé dojmy a zážitky, dokud nezačne oficiální program a všichni stážisté se nám nepředstaví. Takže, máme tu Británii, Holandsko, Finsko, Francii, Švýcarsko, Česko, Turecko, Spojené Arabské Emiráty, Čínu, Japonsko, USA… No vlastně skoro celý svět. Tolik bule na jednom místě jsem tady ještě neviděl, ani když to vezmu kolik jsem jich viděl celkově v Indonésii.
Když se pak rozcházíme, říkám, že můžu jít pěšky, že nepotřebuju nikam hodit. Ciumbuluit, kde bydlím, je sice pěšky skoro hodinu, ale já už jsem si zvyknul takhle každý večer chodit, protože po deváté už tam žádný angkot nejezdí. Reakce kolegů mě ale překvapí. "To myslíš vážně? A to se nebojíš?" - "Ne, vždyť tam chodím každý den takhle" - "Panebože, vždyť to není bezpečné! Byla tady v Bandungu spousta případů, kdy motorkáři s meči sekali v noci při různých příležitostech hlavy potulujícím se chodcům. Řádí tu motorkářské gangy, fakt to není bezpečné!"
Dobré vědět, po týdnu co takhle každý den chodím kolem půlnoci pěšky domů, hodinu v kuse..
Jůůů naše Lucinka :) Oba vás moc pozdravuju :) A kdyby se tam někde mihla i Mya, tak vám začínám silně závidět :)
OdpovědětVymazat